Prorazte závory!

Sedím pohodlně v pendolinu. Spoj SuperCity 241 označený názvem Košičan před chvílí vjel na slovenské území. Těším se na hory a řeky, kvůli kterým jsme v mládí jezdili na východ, a zvedám oči od monitoru, jestli už je čas zaklapnout notebook a věnovat se výhledům do krajiny.

Za námi Beskydy, objevují se Javorníky, ale největší paráda teprve přijde, vracím se tedy k rozdělané práci. Vyrušuje mě jen časté troubení. Sedím v prvním vagoně, sotva deset metrů za kabinou strojvůdce. Netušil jsem, jak nepříjemně zní klakson pendolina, když člověk sedí takhle blízko.

To už přehání, říkám si, když se přiškrcené pískání hned opakuje. A proč brzdí? Další stanice má být přece za půl hodiny, bleskne mi hlavou, když vlak podivně zadrncá. To už ale vidím, jak za oknem letí do pankejtu stříbrné mitsubishi i závory se signalizačním zařízením.

Nevím, kolik času uběhlo, než zaslechnu spolucestující: „Podívejte, jak je bledej.“ Smetli jsme auto na přejezdu, řidič stačil utéct. Už ho vidím: mladík v bílém roláku s obličejem stejné barvy. Vesničané ho utěšují, auto okukují školáci, sjíždějí se hasiči.

Fotíme si zmačkaný terénní vůz, soupravou prochází personál a zjišťuje, jestli se někomu něco nestalo. Naštěstí ne: mašinfíra nebrzdil zprudka, zřejmě chránil v první řadě své pasažéry. Pendolino přišlo jen o jeden světlomet, ale bude muset do depa na kontrolu, oznamuje průvodčí.

Po půldruhé hodině můžeme vystoupit a nasednout do osobáku. Místo klimatizovaných vagonů s wifi nás čekají zastaralá kupé, kterými se line odér ovčího sýra. Desítkám lidí z pendolina ujely navazující spoje, spousta vlaků nabrala několikahodinové zpoždění a jeden týpek, který si nevšiml signalizace nebo ji ignoroval, přišel o drahý vůz.

Za zapamatování ale stojí něco jiného: prosím vás, závory jsou konstruované tak, aby je auto snadno prorazilo a z železničního přejezdu stačilo odjet!