Na kopečku v Blatné stojí Krčkovna

Vypátrat místo, kde stojí nemovitost, která rozhádala Blatnou, není snadné. K Viničáku, jak se říká vrchu Vinice v okrajové části města, v sedmdesátých letech dorazila zástavba, v níž převažují domy s břízolitovou fasádou. Nezbývá než zanořit se do náletové džungle za posledními rodinnými domky a prodírat se vzhůru s nadějí, že natrefíme na plot, který chátrající budovu obklopuje. O to větší zážitek pak je, když se to podaří a spatříme dřevěnou věž a verandu někdejší výletní restaurace.

Podlézáme pletivo, rozhrnujeme houští a blížíme se k oknům zatlučeným prkny, míjíme nápis Vstup zakázán. Vyhoupnout se na verandu naštěstí není příliš složité. Podlaha z fošen působí bytelně, zdi rovněž vypadají pevně. Dokonce i květinové ornamenty jsou zachovalé, i když barva už se místy drolí. Na průčelí u vchodu luštíme verš vyvedený ozdobným písmem: „Psáno jest v knize na radnici, že odpradávna tu se zove Na Vinici.“ Mezi korunami stromů je vidět kilometr vzdálená blatenská věž.

Tohle nejsou Sudety

Blatná by se dala doporučit filmařům jako archetyp českého maloměsta – v dobrém i v tom ostatním. Centrum je sice „vybombené“ způsobem, za který dostala Blatná pokutu dokonce i od komunistických úřadů (blok historických domů nahradila v roce 1974 betonová kostka obchodního domu Labuť), panuje tu nicméně útulný poklid. Náměstí lemují cukrárny a kavárny, a kdo Blatnou nezná, toho překvapí i množství květinářství a zahradnictví. Znalci se nediví: pěstitel a podnikatel Jan Böhm, zvaný též Baťa v růžích, proslavil v dobách první republiky Blatnou i za hranicemi. Na třiceti hektarech záhonů pro něj pracovaly desítky plantážníků, dokázal vyšlechtit sedmdesát nových odrůd (včetně modrých a fialových), když zemřel prezident Masaryk, poslal na Pražský hrad pětadvacet tisíc růží. A pokud foukal vítr ze správného směru, rozvonělo se prý celé město jako růžový květ.

Tahle tradice je pryč. Böhmův podnik byl v roce 1950 vyvlastněn a připojen ke komunálnímu podniku Lidoslužby města Blatné. Po roce 1990 zde pěstování růží zaniklo a v halách na okraji města se dnes vyrábějí dveře do aut, koberce do koupelen, žehlicí prkna a sušáky na prádlo. Blatná si nicméně zachovala ráz příjemného maloměsta, kde se lidé spolu rádi zastavují na kus řeči a z náměstí na plovárnu je to pár minut pěšky. Tohle nejsou žádné Sudety: sousedé se znají po generace, není tu nouze o práci, přibývá lidí, kteří se snaží město rozhýbat. Povodně v roce 2002 přinesly velkorysou investici do sportovního areálu, koná se tady hudební festival, alternativnějším akcím by mohla sloužit empírová sýpka na okraji města. Přesto po podvečerním zavření obchodů a nedalekého zámku bývá atmosféra v Blatné až nehybně strnulá.

Stavitel Pražského hradu

Nedá se říct, že by případem opuštěné vily ztracené v křoví žilo celé město a v hospodách se o ničem jiném nemluvilo. Jistý rozruch ale celá kauza přece jen budí. A protože jde o zamotaný příběh, bude lepší jej přiblížit úplně od začátku.