Josef Koudelka: Všichni jsme chtěli létat
3. května 2018
Reportér 05/2018 · Číslo 45Nejslavnější český fotograf je na rozhovory skoupý, nerad je dává někomu, koho nezná. Nakonec to dobře dopadlo, sešli jsme se pár dní před vernisáží velké výstavy Návraty v jeho pražském bytě kousek od Vltavy. „No tak vás vítám. Heleďte, dáte si čaj, kafe, slivovici?“ halasil hned ve dveřích. Osmdesátiletý muž, kterého jeho čeští fanoušci tolik obdivují i pro nespoutaný způsob života, tentokrát odpověděl i na osobnější otázky.
To musel být Chiquito Banana! Výbornej kamarád, známe se asi třicet let.
On je nakladatel, hlavně díky němu existuje moje kniha Invaze v mnoha vydáních. Jednou přijel do Prahy velkým mercedesem, do kterého jsme v Paříži naložili věci, co jsem tady potřeboval. Chtěl se sejít s Viktorem Stoilovem (patří mu nakladatelství Torst – pozn. red.), a tak jsme se potkali a Viktor povídá: „Brzy bude čtyřicet let od invaze. Měli bychom udělat knížku.“ On už mi tohle Viktor jednou nabízel, ale tehdy jsem odmítl. Měla to být první knížka té jeho čtvercové edice, jedna fotka vlevo, další vpravo, a to mě vůbec nezajímalo. Já chtěl udělat jinou knížku, víc žurnalistickou. A Chiquito nám řekl: „Jestli budete mít maketu do tří měsíců hotovou, vezmu ji na frankfurtský veletrh.“ A tak jsme si s grafikem Alešem Najbrtem pospíšili a Chiquito se vrátil s šesti nakladateli. Nyní kniha existuje ve dvanácti jazykových vydáních.
Ano. Když jsme se seznámili, neuměl jsem ještě moc francouzsky, a tak jsme spolu mluvili španělsky. Jmenuje se Hervé Tardy.
Já ne, ale zahráli mi jiní. Přijely i moje tři děti, abychom si udělali soukromou oslavu. Blízcí přátelé s rodinou mi pak připravili překvapení, pozvali skvělou moravskou muziku a všechny moje nejbližší kamarády ze světa. Nic jsem předem nevěděl. Skoro až do rána jsme zpívali moravské písničky, bylo to úžasné.
V roce 1961 byla moje první výstava v Semaforu, pak jsem šel na vojnu na Slovensko, kde jsem začal poprvé fotografovat cigány. Potom jsem nastoupil do zaměstnání v Československých aeroliniích. U velkých dopravních letadel to bylo hodně sešněrovaný, a tak jsem přešel k práškařům do podniku Agrolet. To byli takoví kovbojové s malými letadly, což mě nesmírně bavilo. Současně jsem ale věděl, že bych měl věnovat víc času fotografii. Naštěstí šedesátý roky už byly volnější, takže jsem mohl občas požádat o neplacenou dovolenou a šéf mi vyhověl, protože mě potřeboval. Navíc jsem se stal členem Svazu výtvarných umělců, což mi umožňovalo dostat štempl a nebýt příživníkem. I to mi pomohlo zaměstnání opustit. Ty aeroplány mají nějakou životnost, závady se pořád opakují, na žádnýho vedoucího jsem neaspiroval…
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.