Josef Koudelka: Všichni jsme chtěli létat

Letos v lednu jsem stál v tramvaji a pode mnou seděl chlapík s vytištěnou mapou Holešovic. Poprosil mě o radu, kde má vystoupit, a při loučení mi povídá: „Moc jsem se do Prahy těšil, jedu totiž na oslavu narozenin svého velkého přítele. Je to slavný český fotograf, jmenuje se Kudelka.“

To musel být Chiquito Banana! Výbornej kamarád, známe se asi třicet let.

Prý jste se dlouho neviděli.

On je nakladatel, hlavně díky němu existuje moje kniha Invaze v mnoha vydáních. Jednou přijel do Prahy velkým mercedesem, do kterého jsme v Paříži naložili věci, co jsem tady potřeboval. Chtěl se sejít s Viktorem Stoilovem (patří mu nakladatelství Torst – pozn. red.), a tak jsme se potkali a Viktor povídá: „Brzy bude čtyřicet let od invaze. Měli bychom udělat knížku.“ On už mi tohle Viktor jednou nabízel, ale tehdy jsem odmítl. Měla to být první knížka té jeho čtvercové edice, jedna fotka vlevo, další vpravo, a to mě vůbec nezajímalo. Já chtěl udělat jinou knížku, víc žurnalistickou. A Chiquito nám řekl: „Jestli budete mít maketu do tří měsíců hotovou, vezmu ji na frankfurtský veletrh.“ A tak jsme si s grafikem Alešem Najbrtem pospíšili a Chiquito se vrátil s šesti nakladateli. Nyní kniha existuje ve dvanácti jazykových vydáních.

Chiquito Banana, to bude asi přezdívka…

Ano. Když jsme se seznámili, neuměl jsem ještě moc francouzsky, a tak jsme spolu mluvili španělsky. Jmenuje se Hervé Tardy.

Jak proběhla pražská oslava vašich osmdesátin? Pocházíte z Moravy, ví se o vás, že máte rád lidovou hudbu – zahrál jste si na dudy?

Já ne, ale zahráli mi jiní. Přijely i moje tři děti, abychom si udělali soukromou oslavu. Blízcí přátelé s rodinou mi pak připravili překvapení, pozvali skvělou moravskou muziku a všechny moje nejbližší kamarády ze světa. Nic jsem předem nevěděl. Skoro až do rána jsme zpívali moravské písničky, bylo to úžasné.

Komunisti jsou líní a poroučí

Když vám bylo devětadvacet, dal jste výpověď v zaměstnání a začal se naplno věnovat fotografii. To asi nebylo úplně jednoduché rozhodnutí, musel jste si hodně věřit. Jak na to dnes vzpomínáte?

V roce 1961 byla moje první výstava v Semaforu, pak jsem šel na vojnu na Slovensko, kde jsem začal poprvé fotografovat cigány. Potom jsem nastoupil do zaměstnání v Československých aero­liniích. U velkých dopravních letadel to bylo hodně sešněrovaný, a tak jsem přešel k práškařům do podniku Agrolet. To byli takoví kovbojové s malými letadly, což mě nesmírně bavilo. Současně jsem ale věděl, že bych měl věnovat víc času fotografii. Naštěstí šedesátý roky už byly volnější, takže jsem mohl občas požádat o neplacenou dovolenou a šéf mi vyhověl, protože mě potřeboval. Navíc jsem se stal členem Svazu výtvarných umělců, což mi umožňovalo dostat štempl a nebýt příživníkem. I to mi pomohlo zaměstnání opustit. Ty aero­plány mají nějakou životnost, závady se pořád opakují, na žádnýho vedoucího jsem neaspiroval…

Ani létat vás nelákalo?