Severní láska

Nejočekávanějším dnem na Špicberkách je osmý březen, kdy po čtyřech měsících polární tmy protne oblohu první sluneční paprsek. „A já mám osmého března narozeniny,“ říká Dominika Gesicka. „Všichni vyjdou ven a bujaře oslavují, byl to pro mě neskutečný zážitek,“ dodává.

Tak jako většině smrtelníků se i Dominice spojovaly Špicberky s polárními expedicemi a výzkumnými stanicemi. O to víc ji překvapilo, když si přečetla reportáž, která přibližovala každodenní život v jediném zdejším městě Longyearbyen. „Okamžitě jsem dostala chuť tam vyrazit,“ vzpomíná polská studentka třetího ročníku Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Poprvé strávila na Špicberkách dva týdny v létě 2015. Zažila půlnoční slunce, kdy sluneční kotouč ani na okamžik neklesne pod obzor. Podruhé se vrátila na deset dní v říjnu. „Chtěla jsem vidět stejná místa pokrytá sněhem,“ vysvětluje. Třetí pobyt si naplánovala právě na ono mystické období, kdy se nebe začíná zbarvovat do růžova a které vyvrcholí hromadným veselím nad návratem slunečního svitu. Tehdy zůstala pět týdnů. A na závěr si dopřála největší nářez: strávila na Špicberkách znovu pět týdnů v kuse, ale tentokrát v lednu a částečně v únoru, kdy zde panuje nonstop tma. „Pořád jsem byla ospalá, unavená, líná a trochu depresivní,“ vzpomíná. Na Špicberkách se například nerodí ani nepohřbívá. Ženy se před porodem vracejí na pevninu a pohřbívat Norové nedovolí, protože tělo se tu nemá šanci rozložit. „A když tu někdo zůstane delší dobu, máte dojem, že sem před něčím utekl. Zkrátka to není skutečný život, ale je těžké jeho kouzlu nepodlehnout,“ říká Dominika Gesicka.

Osadu Longyear City založila bostonská Arctic Coal Company, která tam v roce 1906 začala těžit uhlí. Dnešní název Longyearbyen získalo město v roce 1926. Horníci se střídají po turnusech trvajících několik měsíců, v posledních letech je zvykem brát s sebou rodiny. Těžba je nyní v útlumu, naopak sílí investice do turistické infrastruktury. Je tu i škola, nemocnice, restaurace a pár obchodů.

Počet obyvatel kolísá okolo dvou tisícovek. „Na semestr či dva sem přijíždějí studenti arktických věd, přibývá lidí, kteří se živí jako průvodci turistů. Aby tu někdo žil třeba dvacet let, to bývá naprostá výjimka. Třetina populace se každý rok obmění,“ říká Dominika.