Olympijské protiklady

Hollywoodský film Truman Show prozkoumává stále méně zřetelnou hranici mezi skutečností a jejím mediálním či virtuálním obrazem. Hlavní hrdina, kterého hraje Jim Carrey, až do svých třiceti let netuší, že od narození žije v obrovských filmových ateliérech a je hvězdou televizního seriálu, který hltají desítky milionů diváků na celém světě.

„Vnímám tenhle trend už na třetí olympiádě,“ říká fotograf, pro kterého byl Pchjongčchang patnáctými hrami v řadě – od zimní olympiády v Albertville roku 1992 nevynechal ani jednu. „Poprvé to bylo zřetelně vidět před čtyřmi lety v Soči. Pamatuju, jak jsme si dělali legraci, že potřebují celou elektrárnu, aby rozsvítili všechny ty reflektory na závodištích.“ Letní olympiáda v Rio de Janeiru v roce 2016 zašla v tomhle směru ještě dál: dominovaly jí provizorní konstrukce potažené plátnem a nasvícené pro potřeby kameramanů. V Jižní Koreji to zatím vyvrcholilo: „V nezajímavém provinčním městě Kangnung postavili stadion a haly, ve vnitrozemí obestavěli dva kopce sněžnými děly a světelnými stožáry. Zimní olympiáda se dnes může odehrávat takřka kdekoliv na světě, kde budou schopni a ochotni astronomicky zainvestovat,“ říká Herbert Slavík, který hry dokumentoval pro Český olympijský výbor.

Další zimní olympiáda se bude odehrávat v Pekingu. „Už to samo o sobě zní dost bizarně, určitě to bude zase o něco větší sci-fi. Podle mých informací budou lyžařské svahy modelovat už přímo podle zadání televizních společností – tak, aby záběry z kamer vyhovovaly všem požadavkům a byly dostatečně efektní a přehledné.“ V této souvislosti připomeňme, že klasická horská střediska například v Alpách už po atrakci jménem zimní olympijské hry příliš netouží: naposledy místní lidé v referendech odmítli kandidaturu Innsbrucku, Mnichova či Svatého Mořice a Davosu. Zimní hry se místo toho konají v zemích bez výraznější tradice zimních sportů, zato se silným ekonomickým zázemím: Jižní Korea, Čína… „Podle mě se můžeme dožít zimní olympiády, která se bude komplet odehrávat v obřích televizních studiích. A může to být klidně někde v poušti – třeba v Kataru nebo v jiném emirátu.“

Snaha vyrábět co nejnapínavější sportovní přenosy proměňuje zimní sporty i v dalších ohledech. Mnoho disciplín se nejen kvůli časovému posunu, ale i kvůli dramatičtější noční atmosféře přesouvá do večerních hodin. Tratě pro běžecké disciplíny včetně biatlonu se zkracují, aby závodníci co nejvíce kroužili kolem tribun a nemizeli někde v lese, kde nejsou diváci ani kamery. Pamětníci si vybaví, jak vypadaly přenosy z klasického lyžování dříve: nekonečné záběry na zasněžené větve, občas přerušené zaostřením na smrkovou šišku, šikovný kameraman si stihl všimnout přebíhající veverky. V rohu obrazovky mezitím časomíra ukrajovala dlouhé minuty, než se mezi stromy objevil další závodník. Hromadné starty neexistovaly, ty přišly až s rozšířením tratí na několikanásobek. I v Pchjongčchangu bylo vidět, že dnes už se nezávodí v krajině, ale na hromadách navezené zeminy s mnoha nadjezdy a podjezdy.

Co se týče diváků, je tu jeden paradox: ačkoliv se jim olympijské hry tolik přizpůsobují, přímo na sportovištích jich ubývá. „Kromě rychlobruslení, kde měli domácí Korejci dostatek favoritů, jsem na tribunách vídal v podstatě jen členy jednotlivých výprav,“ říká Herbert Slavík, který rád jezdí na Světový pohár ve sjezdovém lyžování. „Líbí se mi, jak fanoušci v cíli šílí, z olympiád tohle bohužel mizí. Na druhou stranu, pro fotografy to má i výhodu. Můžeme se volně pohybovat v bezprostřední blízkosti tratí, stačí dát pozor na kamery – největší prohřešek je přimotat se do záběru. Vzhledem k tomu, jak jsou jimi závodiště prošpikovaná, to není vůbec jednoduché.“ Právě soustředění disciplín do areálů podobných televizním studiím ovšem přináší i další efekt: „Když si vzpomenu na své první olympiády, nedal se s tím Pchjongčchang srovnat. Organizace byla dokonalá, všechno perfektně klapalo.“