Do nitra ženského světa (i s manželem)

Kolem stolku, na kterém je rozhozeno několik knih, v kruzích obchází podmračený muž. Drží se na vzdálenost dvou až tří metrů. „Nebojte, pojďte k nám,“ vyslechne si povzbuzení. „Vloni tady byl fotokoutek s velkým sombrerem, letos jsem se na to připravil, ale nemůžu ho najít,“ říká a přitom si pyšně popotahuje svůj fešácký knír v mexickém stylu. Atrakce s kloboukem tu ale tentokrát není. Nechce si alespoň prohlédnout knihu, která je k mání? „Od toho radši dál, ještě by to doma ženu inspirovalo,“ vyděsí se. A nezdá se, že by to myslel z legrace.

Je druhá půle února a v jednom z Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti skončil další blok programu, který zde po dva dny probíhá v rámci cestovatelského festivalu Worldfilm. U knižního pultíku stojí drobná žena v sukni a brýlích, v přítmí kousek opodál anglicky hovořící muž krmí mimino.

Copak je to za knihu, před níž zklamaný „hombre“ s igelitkou naditou propagačními letáky prchal pryč? Její název zní Kde ženy vládnou. Z cest, na které její autorka Kateřina Karásková odjížděla jako docela zarytá feministka, se vrátila s poněkud pozměněným pohledem na ženská a mužská práva.

Pelhřimov–Londýn–Buikwe

Rodačka z Pelhřimova odešla po maturitě do Prahy studovat práva, brzy ale zjistila, že paragrafy nebudou jejím osudem. Chtěla cestovat. „Hodně za to může moje máma, která mě odmalička brala pod širák, třeba Fatru jsme spolu prochodily, když mi bylo pět let,“ vzpomíná Kateřina. Její otec emigroval, když jí byly tři roky, dnes už nežije.

Práva nakonec nějak dostudovala, ale k srdci jí obor nepřirostl. „Dneska bych nevěděla, co si vybrat dřív, ale tehdy jsem netušila, že existují obory, jako je rozvojová spolupráce, tropické zemědělství a další, které by mě bavily mnohem víc,“ vysvětluje. Zpočátku trávila za hranicemi alespoň každé prázdniny, postupně přidávala delší pobyty.