Dobrý den, sousede!

Bylo odpoledne po Štědrém večeru. Seděli u nás sousedi, chtěli jsme si povídat. Jenomže s dětmi to bylo k nevydržení: „Hele, a dost! Oblíkněte si kombinézy, tady máš kulicha, rukavice, a mazejte ven!“ „A co tam budeme dělat?“ zněla logická otázka chlapečků a holčiček ve věku od pěti do osmi let. „Tak si něco vymyslete. Zkuste třeba prodávat cukroví,“ plácli jsme v nouzi.

Nadchnout děti v tomhle věku takřka pro cokoliv naštěstí není tak těžké. Pomohli jsme jim vynést ven stolek a přehodili přes něj vánoční ubrus. A ulicí procházel dostatek svátečně naladěných lidí na to, aby malým prodavačům nezůstaly oči pro pláč.

Příští Vánoce to děti chtěly zopakovat. Protože jsme měli z loňska trochu výčitky, podupávali jsme před domem v lezavém počasí s nimi. Aby nám to utíkalo, svařili jsme víno. Kdo z kolemjdoucích si od dětí koupil cukroví, tomu jsme nalili kelímek pro zahřátí – jako pozornost podniku. A protože svařáku bylo dost, nechtělo se nám domů ani za tmy.

Třetí rok se sousedi už v listopadu ptali, jestli „to“ bude zase. Nechtěli jsme nic podcenit, vytáhli jsme proto z kůlny stavební kolečko, do kterého jsme naložili ráfek z kola od náklaďáku – základ ohniště. V naší ulici se narodila nová tradice.

Návrat kočičích hlav

Bude nyní férovější nechat čtenáře nahlédnout do redakční kuchyně a vysvětlit, proč o tom vlastně píšeme. Prosincové vydání, které držíte v ruce, už bylo skoro naplánované, ale něco v něm chybělo.