Vzorný hokynář

Před časem jsem o prázdninách na italském venkově narazil na zvláštní prodejnu. Za roztahovacími vraty v plechové hale na okraji zemědělského areálu se dalo nakoupit zboží, které spojovala jedna věc: všechno pocházelo z blízkého okolí. Od potravin (víno, olivový olej, sýry) přes nářadí (smetáky, lopaty, násady) či vybavení domácnosti (rohožky, proutěná svítidla) až po oblečení (třeba ponožky). Rozhodně to nebyl načančaný krám s rafinovaně rozmístěným zbožím, některé regály byly dokonce poloprázdné. Paní za pokladnou nebyla nejrychlejší, na rozbahněném parkovišti stálo víc traktorů než aut, ale krám měl své kouzlo, ceny byly příznivé, a ta úleva od vtíravé hudby a globálních značek! Pamatuju, že jsem si povzdechl, jaká je škoda, že podobné prodejny nejsou u nás.

O to víc mě potěšilo, když jsem se dozvěděl o Obchodním družstvu Konzum v Ústí nad Orlicí. Berte tohle srovnání s nadsázkou, neboť v jeho obchodech to z více důvodů vypadá jako v normálním menším supermarketu. Obrysy podobného fungování jsou však zřejmé. „Jen se držíme zkušeností z Británie, Nizozemska, Švýcarska, zemí Skandinávie nebo právě Itálie, které mají velkou a úspěšnou tradici družstevnictví a které se mohly dlouhodobě vyvíjet, protože nezažily éru komunismu,“ říká ředitel podniku Miloslav Hlavsa. Orlickoústecký Konzum sídlí v paneláku na okraji města, šéfové jezdí v obstarožních škodovkách, na vizitkách neuvádějí mobil, ale číslo faxu. Jak se tato na zdejší poměry unikátní a za hranicemi regionu neznámá firma zrodila a co ji odlišuje od ostatních? Je toho víc…

Snílci z Rochdale

„Sedmého listopadu 1889 se sešli občané v hospodě Na Dolnici, aby rokovali o založení společnosti, která by jim ulehčila každodenní život,“ stojí v brožuře o historii Obchodního družstva Konzum. Mladším čtenářům připomeňme, že v té době nebyly mobily ani počítače, dopravu obstarávala koňská spřežení, svítilo se petrolejkou. Rodiny měly hodně dětí, které bylo těžké uživit, často byly nemocné a umíraly. Bydlelo se v dřevěných chalupách, kde se v jedné místnosti vařilo, jedlo, spalo. V podhůří Orlických hor, odkud je tento příběh, býval v sednici i tkalcovský stav. A pak tu bylo ještě něco: „Alkoholismus si vybíral svůj díl. Nebylo neobvyklé, že živitel svůj výdělek, získaný prodejem plátna, celý propil. Jíst se však muselo, a tak se chodilo ke kupcům na dluh,“ uvádí ve zmíněném svazku s názvem Stopy ve třech staletích první z polistopadových ředitelů podniku Jan Šváb, který jej vedl v letech 1991–2009.

Lidé, kteří se před 119 lety shromáždili v orlickoústeckém hostinci Na Dolnici, se při svém rozhodování naštěstí měli o co opřít. Již o 54 let dříve se totiž podobně neutěšenou situaci pokusila řešit hrstka občanů v anglickém městě Rochdale poblíž Manchesteru. Přestože nikdo z nich neměl kupecké zkušenosti, otevřeli si krám, ve kterém začali sami prodávat pět základních potřeb: mouku, máslo, ovesné vločky, cukr a svíčky. Podle pamětníků neuměli udělat ani kornout, mouka se sypala na pult, zvědavcům byli pro legraci.

„Jejich důvody pro takové počínání byly ovšem vážné,“ zdůrazňuje dnešní ředitel Miloslav Hlavsa. „Řekli si: Nenecháme se dál okrádat hokynáři, kteří těží z toho, že nám nezbývá než nakupovat u nich. Založíme vlastní prodejnu, kde budeme prodávat za rozumné ceny, abychom sami sebe neokrádali. A budeme prodávat poctivé zboží – dnes už málokdo ví, jak strašně v té době hokynáři podváděli, do mouky sypali vápno a podobně.“ Je fakt, že vývoj byl tehdy překotný, průmyslová revoluce byla v plném proudu. Lidé z venkova přicházeli do měst, kde se otevíraly další a další továrny. „A nebyli na to připravení. Chlapi začali pracovat ve fabrikách, daleko od rodin. Peníze prolévali hrdlem, protože po práci zapadli do nejbližší hospody. Domů se vraceli bez peněz, ženy musely nakupovat na dluh, hokynář je měl v hrsti, ty osudy byly opravdu tragické,“ přibližuje ředitel Hlavsa.