Podkrkonošská pohádka. Jak si místo brblání postavili náves
4. června 2017
Reportér 6/2017 · Číslo 344. června 2017
Reportér 6/2017 · Číslo 34Markoušovice leží v bývalých Sudetech, kousek od Trutnova. Vesnice chátrala, v roce 1981 se stala součástí Velkých Svatoňovic. Lidé spolu moc nemluvili, ani rok 1989 na tom příliš nezměnil. Až předloni se věci pohnuly – před dokončením je náves s altánem, stromy, zvonicí a hřištěm na pétanque, která nahradí nevyužívaný pozemek u školy. Sousedé se spolu dokázali domluvit, chladné vztahy rozkvetly.
Chodil jsem s kočárkem po vesnici a nikde nikdo. V zimě, v létě, nikoho jsem nepotkával – tak začíná vyprávět Jakub Kubját příběh, v němž on sám hraje jednu z hlavních rolí. „Dost mi to vadilo, až jsem si říkal, kam jsem se to přiženil,“ říká a srovnává: „Pocházím z Valašska a tam stačí vyjít na zápraží. Hned máte koho se zeptat, co je nového, kdo s kým, prostě probrat takové ty každodenní věci.“
Na jaře 2015 se odehrál první důležitý zlom. „Už ani nevím, jestli mi to někdo poradil, když jsem si zase stěžoval, jak je tady pusto, nebo jestli to na mě vykouklo na internetu. Zkrátka jsem zjistil, že v Praze existuje nějaká Nadace Via, která s takovými věcmi, jako je rozhýbání sousedského života, umí pomoct,“ vzpomíná třiatřicetiletý Jakub Kubját, který se švagrem podniká ve výrobě podlahových roštů. Nejdřív začal po vsi sondovat, jestli by do toho šel někdo s ním. V Markoušovicích žije od roku 2013, je tedy náplava, přistěhovalec. Nedávali mu to místní najevo, když je začal obcházet a rozumovat? „Lidí, kteří tady mají hlubší kořeny, je jen pár, poválečný odsun tohle úplně rozvrátil. Na to, odkud sem kdo přišel, si proto moc nemůžeme hrát.“
Do získávání spřízněných duší zapojil Jakub Kubját nejdříve tchána, záhy se přidali dva sousedé. „Pamatuju, jak sedíme tamhle pod tou pergolou u piva a přiťukáváme si, že do toho teda půjdeme,“ vzpomíná hlavní hybatel celého děje, který mezitím kontaktoval zmíněnou Nadaci Via, aby ověřil, že Markoušovice pasují do zadání jejich podpůrného programu.
Cíl byl jasný: nová náves. Žádná tu totiž nebyla.
Co je na stavbě návsi tak originálního, že z toho v Markoušovicích dělají takovou slávu? Zkusím vysvětlit, co na proměně jejich vesnice zaujalo mne, a vezmu to trochu osobněji: jsem přesvědčen, že není příliš věcí, které by dnes byly důležitější, než je schopnost nás Čechů se na něčem domluvit, skutečně s tím pohnout a dotáhnout to do konce. Tím spíš v pohraničí, se kterým si tak pohrály nedávné dějiny.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.