Branky, body, problémy

Každá ženská má svoje typy a já jsem holt zatížená na špinavé blonďáky – usmívá se Jiřina Kábrtová. „A když jsou pihovatí, tím líp. Takže Fráníček byl pro mě jasná volba,“ vypráví. „Fráníček“ nebo také „Fráňa“, kterého dobře znala, byl František Rajtoral: fotbalista, který letos koncem dubna spáchal sebevraždu.

Když bylo Jiřině Kábrtové deset, šla s tatínkem poprvé na ostravské Bazaly. Atmosféra fotbalového zápasu jí uhranula, stala se vášnivou fanynkou Baníku. Na tribuny pravidelně chodila i jako vysokoškolačka. „Pamatuju, jak přijel Spartak Trnava, tehdejší mistr ligy. Pětadvacet tisíc diváků, musela jsem se držet sloupu osvětlení, aby mě lidi neumačkali.“

Dnes je Jiřina Kábrtová ředitelkou Ostravského muzea. Má spokojené manželství, jejím dvěma dětem je přes třicet. A na fotbal nezanevřela. „Nemůžu se dočkat, až teď zase vlítneme do první ligy!“ těší se třiašedesátiletá žena, která má svou kancelář polepenou fotografiemi z tribuny Baníku. Na jedné sedí vedle Jaromíra Nohavici.

Teď ale spěchá do přilehlého kostela, kde finišují přípravy na slavnostní zahájení nové výstavy. Rozděluje úkoly a domlouvá na dálku podrobnosti ohledně transportu originálu Dražického kodexu – vzácné památky ze čtrnáctého století, která sem právě míří z Pražského hradu. Pak si sedáme k oltáři. O svém oblíbenci může vyprávět hodiny.

Víte, kde je Gaziantep?

František Rajtoral hrál za Baník Ostrava v letech 2005–2009. „Jakmile vlítnul na hřiště, hned mě upoutal. Drobounký, rychlý… navrch ty blond pačesy. Nejdřív jsem poslala do kabiny buchty, na jeho dvacetiny jsem upekla velký ořechový dort – jen pro něj. Až jsem si dodala odvahu a zašla za bývalými kolegyňkami, které dělaly v kancelářích Baníku, ať mu vyřídí, že bych ho ráda poznala.“