Komunální politici: Sekt s (ne)přítelem

Na předáky místních sdružení, kteří pořád něco vykřikují a připomínkují, se radnice dívají obvykle velmi podobně: obtížný hmyz, který zdržuje, překáží, zkrátka kveruluje – pokud nejde o neškodné party zahrádkářů či fotbalistů. O to víc je třeba ocenit snahu těch komunálních politiků, kteří se nebojí setkávat s těmito samozvanými buřiči tváří v tvář.

Mám štěstí, že v jedné takové osvícené městské části bydlím. A jako baráčník z malého sousedského spolku mám tu čest se pravidelných setkání se starostou a jeho skvadrou také účastnit. Prostředí bývá reprezentativní, atmosféru má odlehčit sklenka sektu na úvod, moderátor předává mikrofon férově. Závažnějších kauz, v nichž jde o hodně, stejně jako poněkud „hyperlokálních“ problémů je k řešení hodně.

Nechci zdržovat popisem porodních bolestí našich schůzek s konšely. Ani soudit, na čí straně je víc planého vykecávání. Hledání společné, nebo spíš efektivnější řeči mezi odpovědnými zástupci samosprávy a nikým nevolenými rebely je zapeklitá věc. Spokojenější může být radnice, která si odškrtne čárku za komunikaci s veřejností. Dotlačit politiky a potažmo úředníky k (jakémukoliv) činu, s tím už bývá potíž.

Co takový bližší pohled do útrob komunální politiky nabízí? Ti, kteří chtějí jednat čistě a poctivě, existují. Tlak ze strany investorů, ale i stranických kolegů, kteří někomu zvenčí kývli na spolupráci, je ovšem takřka nedozírný. Skoro se chce říci: na podrobnosti se raději neptejte. To bychom ale z marasmu korupce a klientelismu nevybředli nikdy.