Všude samej Kovanda

Nepoučený návštěvník procházející galerií, kde vystavuje Jiří Kovanda, nevychází z údivu, může být i pohoršen. Zvlášť pokud se k němu doneslo, že umělec má na svém kontě hattrick v jediném tuzemském odborném hodnocení, které řadí české výtvarníky podle konkrétních, měřitelných kritérií. Nejinak tomu bylo v mezaninu pražského Veletržního paláce, kde v režii Národní galerie po uplynulé čtyři měsíce (do 5. února) probíhala rozsáhlá výstava ke čtyřicátému výročí počátku Kovandovy tvorby. Jmenovala se Třetí mysl a (ne)možnost spolupráce a jubilant k ní přizval třináct kolegů a kolegyň, se kterými měl v minulosti co do činění.

Vitrína z plexiskla, na které zvenčí visí dvě lžíce na obouvání a uvnitř stojí dva páry bot – červené lodičky a černé polobotky. Dva trojúhelníky z kartonu a přes ně položená větev. Hromada koberců, horní napůl srolovaný a zpod něj vykukuje ručně psaný dopis od Kovandovy první lásky. Papírový model kancelářské lampy stojící na překližce položené šejdrem přes stavební tvárnici.

„Aspoň mi kustodi nešlapou po patách v obavě, že něco rozbiju nebo ukradnu,“ může si laik říkat v duchu. Názvy v orientaci příliš nepomohou, ostatně většina exponátů je označena cedulkou s nápisem Bez názvu. Nebyl by takový div, kdyby se leckdo uprostřed expozice bezradně rozhlédl a odešel. Kdo se však naladí na hravou Kovandovu notu, nepospíchá a je zvědavý, může to zvládnout do konce. Narazí pak ještě na celer, který si hoví na krabici od bot umístěné na dvou lahvích od piva. Také na starý vysavač opřený o neuměle natřený sádrokarton. Nebo na dvě židle, které jsou různě pochroumané, a přesto drží pohromadě.

Hledím do očí člověku

Je trochu nefér popisovat umělecká díla takhle odtažitě a stroze, ovšem samotný Jiří Kovanda si v podobně neutrálním přístupu docela libuje. V sedmdesátých letech se zapsal do povědomí performancemi, z nichž se jako dokumentace zachovaly papíry A4 opatřené černobílou fotografií a záznamem vyťukaným na psacím stroji.

Například: „15. dubna 1978 / Jankowice, Polsko / Lehl jsem si na břicho na dosah od hromady kamenů. Potom jsem kameny rukou přisunoval těsně ke svému tělu.“ Nebo: „23. ledna 1978 / Praha, Staroměstské náměstí / Dal jsem si sraz s několika přáteli… stáli jsme v hloučku a hovořili… náhle jsem se rozběhl, utíkal jsem přes náměstí a zmizel v Melantrichově ulici.“ Asi nejznámější Kovandovou performancí se stala ta, která se konala 3. září 1977 na Václavském náměstí. Tehdy čtyřiadvacetiletý zaměstnanec podniku Vojenské stavby se postavil na pohyblivé schody v podchodu uprostřed Václavského náměstí – zády ke směru jízdy. Ke dvěma fotkám připsal: „Na eskalátoru… otočen hledím do očí člověku, který stojí za mnou.“