Zvěřinová legenda ze Slavkovského lesa
15. ledna 2017
Reportér 1/2017 · Číslo 29Platba pouze v hotovosti, mobilní signál ani náhodou, slabounké wi-fi spojení. A přesto sem bez předchozí rezervace takřka nemá cenu jezdit. Kuchyně česko-kanadského navrátilce Vlastimila Reitmajera láká do osady Kladská zástupy hostů: vyhlášenými lahůdkami jsou hříbkový krém, srnčí hřbet, zajíc na smetaně, kančí panenky a foie gras. Restaurace ve Slavkovském lese je tématem dalšího dílu seriálu o příbězích české gastronomie.
Na svůj seznam ho zařadil respektovaný německý průvodce Der Feinschmecker. A food kritik Vladimír Poštulka se nechal slyšet: „Nejlepší foie gras v Česku jsou od Zdeňka Pohlriecha v Café Imperial a od Vlasty Reitmajera v Pensionu Kladská.“ Samer Selbak, uznávaný barman a obchodník s lihovinami, prohlásil: „Nejlepší zvěřinová restaurace mezi Mnichovem a Prahou!“
Poznat, kdo je tady vlastně šéf, není pro začátečníka snadné. „Vlastík“, jak mu říkají ti, kteří ho znají důvěrněji, se drží stranou od hostů, ani v kuchyni nepobývá déle, než je nutné. „Já už se nikam necpu,“ říká s klidným úsměvem muž, kterému letos bude šedesát a jako kuchaře jej nejvíc uspokojují cesty za dodavateli prvotřídních surovin. V útulné restauraci vyzdobené loveckými trofejemi a starožitným kuchařským náčiním obsluhuje jeho exmanželka Libuše (o této zamotané osobní historii až později), v kuchyni se obvykle ohání o generaci mladší Pavel Knotek, osazenstvo doplňuje sedmnáctiletý jezevčík Lumpík.
Srnčí hřbet, kančí panenky, zajíc na smetaně – to jsou pilíře zdejší kuchyně. Kromě divočiny bývají na jídelním lístku šneci, pstruzi, úhoři, křepelky, kohouti, jehněčí a v neposlední řadě hříbkový krém. „Lidi ho chtějí, jezdí sem kvůli tomu. Arabové, Rusové, Němci… Celoročně. Když ho nemáme, dostanu vynadáno. Tím jsme si trochu svázali ruce. Hub tu naštěstí roste dost a chodíme na ně s Lumpíkem rádi,“ říká majitel Pensionu Kladská.
Kuchařem se vyučil v mariánskolázeňském hotelu Esplanade, který patřil pod státní podnik Interhotely Karlovy Vary. „Táta byl cukrář, nebylo moc co řešit,“ říká k tomu. Dvouletou vojnu si odbyl v Ústředním domě armády na pražském „Kulaťáku“ – tehdy náměstí Říjnové revoluce. „Vařili jsme pro generální štáb, vojenské přidělence, státní návštěvy… Vybavuju si recepci pro íránského šáha Rezu Pahlavího s manželkou – stoly se prohýbaly pod mísami s kaviárem, zatímco běžní Čechoslováci stáli fronty na bůček. Často jsme taky museli pomáhat ruským kuchařům na sovětské ambasádě.“
Dost zážitků na to, aby si řekl, že v takovém státě žít nechce. „Zbaběle jsem utekl, s kamarádem číšníkem jsme si koupili letenku na Kubu a vystoupili v Montrealu.“ Psal se rok 1980.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.