Multi Miliardový Mozek

Letošní mistrovství světa v hokeji se povedlo. Diváků bylo ohromné množství, padaly televizní rekordy, reklamní byznys jančil. Šampionát s marketingovým megalákadlem v podobě Jaromíra Jágra vydělal hokejovému svazu podle prvních předběžných výpočtů okolo stovky milionů korun.

O pár hodin později oznámila internetová společnost Seznam.cz, že se jí v roce 2014 podařilo vydělat přes jednu miliardu korun. Byl z toho poprask, takovým ziskem se nemůžou chlubit ani stavební a průmyslové kolosy s mnohem většími tržbami a armádou zaměstnanců. Nemluvě o tom, že proti Seznamu stojí gigantický Google.

Tato čísla však blednou ve srovnání s tím, co se podařilo veřejné výzkumné instituci jménem Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky. Na licenčních poplatcích za patenty, které vznikly ve zdejších laboratořích, inkasovali vědci jen loni přes dvě miliardy korun. A letos to budou tři miliardy.

Ještě další srovnání: Ústav organické chemie a biochemie je největším daňovým poplatníkem na území Prahy 6, nejbohatší městské části metropole. Donedávna to bylo Letiště Václava Havla, od roku 2013 však odvádí největší daň z příjmu právě dejvický ústav: zhruba 500 milionů ročně.

Jak se něco takového mohlo podařit?

Zkrocené viry

Hlavní budova ústavu z roku 1929 stojí kousek od Vítězného náměstí, nazývaného podle jeho kruhového tvaru „Kulaťák“. Sídlo má monumentální architekturu a strohou fasádu. Nyní je obehnáno ohradou a lešením, část zaměstnanců se musela odstěhovat do provizorních kanceláří v okolí. Vystopovat, že se zde nachází jedno z nejúspěšnějších vědeckých pracovišť na světě, ale není složité: nová střecha, okapy, parapety, to všechno je z mědi. Cena je v takovém případě desetinásobná ve srovnání s materiálem, který se používá obvykle. „Ano, mohlo se to udělat ze zinku, nic by se nestalo. Ale vedení ústavu chtělo, aby vše vydrželo navěky,“ říká profesor, chemik a špičkový vědec Pavel Hobza, který je připraven odvyprávět, jaký zázrak se tu přihodil.

Předtím se ale ještě trochu porozhlédněme po zdejším areálu: kromě celkové rekonstrukce starších budov za dvě miliardy korun tu byl vloni za dalších 800 milionů otevřen supermoderní prosklený modul, oválná budova s třemi podzemními a pěti nadzemními patry. Patnáct metrů pod zemí jsou uloženy servery s tisícovkami procesorů, díky nimž zde mohou probíhat teoretické výpočty na poli kvantové chemie, molekulového modelování a dalších procesů a reakcí. Zjednodušeně řečeno: chemický výzkum bez chemikálií. Příznačná je adresa ústavu: Flemingovo náměstí. Vědci se shodují, že to, co se tu odehrálo, je srovnatelné s objevem penicilinu: skotský lékař Alexander Fleming zkrotil bakterie, tady vznikla zbraň proti virům.

Proslavit ten příběh

Lze odhadnout, že jméno Antonín Holý zná každý desátý Čech. Co tento profesor, který zemřel před třemi lety, vynalezl, může vědět tak každý dvacátý z nás. Zabýval se syntetizováním látek působících proti virům, v jednu chvíli bylo jeho pracoviště hodně blízko objevu léku proti rakovině lymfatických uzlin. Nic z toho ale příliš nevysvětluje, proč dnes do ústavu proudí víc peněz za objevy (výnosy v poměru k nákladům) než do nejproslulejšího vědeckého pracoviště planety, známého pod zkratkou MIT (Massachusetts Institute of Technology).

„Je to největší a nejkrásnější příběh české vědy. Kdykoliv to vykládám studentům, uvědomím si, jak úžasná je jeho košatost. Najdeme v něm spoustu peripetií, zvratů, obrovských náhod. A fantastický závěr. Proto už delší dobu uvažujeme, jak to celé víc proslavit,“ říká profesor Hobza. V ústavu pracuje s krátkou přestávkou od roku 1986 a mohl takřka všechno pozorovat v přímém přenosu.

Aby bylo jasno: Ústav organické chemie a biochemie má na účtech takové sumy, že to ve vědeckých kruzích vyvolává nejen úžas a obdiv, ale i závist. Může si s nimi navíc nakládat po svém, nemusí se o ně s nikým dělit. Jako veřejná instituce sice z principu nesmí podnikat, třeba nakupovat akcie, ale do vlastního rozvoje může investovat podle vlastního uvážení, nemusí se nikomu zpovídat, zda si pořídí to či ono. Celkově tvoří tržní zisky ÚOCHB, jednoho z šesti desítek ústavů Akademie věd, 99 procent příjmů celé této vědecké organizace z komerčních zdrojů.

Mezi Prahou a Lovaní

Vědecká kariéra Antonína Holého, která s úspěchem Ústavu organické chemie a biologie zásadně souvisí, se v dobách totality dlouhé roky nevyvíjela nijak přesvědčivě, natož oslnivě. „Vedení ústavu mu předhazovalo, že se jeho výzkum dostal do slepé uličky,“ říká profesor Hobza a pokračuje: „Když dělávala Akademie hodnocení všech ústavů, chodili za ním a říkali: ,Soudruhu profesore, tohle téma už je vyčerpané, nechte toho, dělejte něco nového.‘ Antonín jim pokaždé odpověděl: ,Ani náhodou.‘ Kolegů, kteří mu říkali, že to téma je uzavřené, že není kam jít dál, bylo víc. On věděl svoje. Věřil, že má něco v ruce. A vydržel. Měl energii a sveřepost dotáhnout to do konce.“

Zvětšit

12Fotogalerie k článku

Paradoxní je, že zásadní zlom se odehrál při jeho výjezdu na odbornou konferenci, které nesnášel, a proto se jim vyhýbal jako čert kříži. „On byl přesvědčený, že máte přijít ráno do laborky a zůstat tam do večera zavřený, pracovat vlastníma rukama. To byl jeho svět,“ říká Pavel Hobza. V roce 1976 potkal Holý na sympoziu v německém Göttingenu belgického kolegu Erika De Clercqa. Byl to jeden z milníků, bez kterého by dnes nebylo příliš o čem mluvit. Dva vědci-vrstevníci si padli do noty. De Clercq pražského kolegu požádal, aby mu poslal vzorky.

Do té doby měl Holý v ruce „jen nějaké“ sloučeniny – byť zajímavé a slibné. Až při testování na Katolické univerzitě ve městě Leuven (česky Lovaň) se však ukázalo, jak účinně působí na viry i v případě vyšších organismů (myší a potkanů), a navíc nejsou toxické. „Obrovský úspěch. Jenomže co se týče praktického užitku, pořád to nic moc neznamenalo,“ říká Hobza. Tehdejší Československo mělo dost starostí i se zajištěním toaletního papíru, přesto jeden hmatatelný výsledek na ose Praha–Lovaň vznikl: lék proti (viry způsobovaným) oparům pod jménem Duvira gel, který začal vyrábět státní podnik Léčiva Měcholupy.

Překvapení ve smlouvě

V roce 1986 publikoval Holý své objevy v Nature, nejprestižnějším vědeckém časopise na světě. Ve stejném roce projevila zájem o jeho práci farmaceutická společnost Bristol-Myers. A zakoupila licenci – tedy nikoliv celý patent. „Neradi prodáváme patenty, raději je licencujeme, jako v tomto případě. Koupit patent znamená, že se na patentové listině změní vlastník, jako když třeba prodáte byt. Zatímco prodat licenci na patent znamená, že jste nadále jeho majitelem, přičemž vlastník licence může patent využívat, jako když byt pronajmete,“ vysvětluje Zdeněk Havlas, šéf ústavu v letech 2002–2012.

Nejdříve však bylo nutné získat potvrzení od komunistické vrchnosti, že tady o Holého vynálezy není zájem. „To nebyl takový problém, protože to byla pravda. Jen to stálo spoustu vyřizování,“ říká profesor Pavel Hobza. Potom začal zmíněný farmaceutický koncern pumpovat obrovské sumy peněz i práce – v poměrech zemí východního bloku nemyslitelné − do dalších procedur.

V té době už bylo jasné, že se antivirotika z laboratoře Antonína Holého mohou uplatnit i při léčbě nové „metly lidstva“, způsobované virem HIV – ten vědci odhalili coby příčinu AIDS v roce 1983. Přenášel se pohlavním stykem, nakaženou krví, z matky na dítě. Nemocní umírali na selhání imunity, nakažených byly brzy miliony a Holého látky byly považovány za nejnadějnější.

V roce 1989 však firma Bristol-Myers fúzovala s konkurencí jménem Squibb. A nový megakoncern oznámil, že o další testování antivirálních látek nemá zájem. „Stalo se však něco neočekávaného: ukázalo se, že licenční smlouva byla díky zkušenějším belgickým partnerům skvěle formulována,“ říká profesor Hobza. O co šlo? „Poslouchejte pečlivě, je to důležité: pokud vlastník licence nebude lék realizovat a vývoj zastaví, vrátí se všechno do původních rukou, a to včetně toho, co se mezitím udělalo.“ Dva roky špičkové práce farmaceutického gigantu díky tomu spadly do klína zpět dejvickému ústavu a lovaňské univerzitě.

Stačí jedna tabletka

Krátce po listopadu 1989 na scénu vstupuje třetí klíčový muž příběhu. Tím je vedle Antonína Holého a Erika De Clercqa organický chemik John Martin, dlouholetý zaměstnanec firmy Bristol-Myers, podílející se na výzkumu antivirotik. Američan, který byl tak přesvědčen o medicínském i komerčním potenciálu Holého sloučenin, že sáhl k životnímu kroku, díky němuž figuruje na seznamu stovky nejvíce vydělávajících manažerů v USA. Poradil se s manželkou, požádal spolu s hrstkou kolegů o úvěr ve výši 400 milionů dolarů a spojil se s maličkou firmou Gilead Sciences z kalifornského Foster City. Ta vznikla o tři roky dříve a měla sotva dvacet zaměstnanců. V roce 1990 se pod vedením Johna Martina pustila do dalšího vývoje a testování českých antivirotik.
Dnes má Gilead Sciences sedm tisíc zaměstnanců po celém světě a loni vydělala dvanáct miliard dolarů.

Prvním lékem byl Vistide, širokopásmové léčivo proti DNA virům a retrovirům, určený hlavně jako podpůrná léčba při onemocnění AIDS. Jeho komerční úspěch umožnil zaplatit část dluhů a hlavně pokračovat v práci. Průlomovým léčivem a prvním zlatým vejcem byl Viread, který přišel do lékáren v roce 2001. Následovala Truvada (2004), která vykazuje i preventivní účinky vůči HIV. A konečně Atripla (2006), která se stala první jednotabletkovou medikamentací proti AIDS. „Do roku 2006 musel brát pacient každý den třicet prášků, a to podle dost složitých pravidel typu ,půl hodiny po snídani pět prášků; dvě hodiny před obědem tři prášky‘. Užívání bylo zkrátka velmi komplikované, musel tam být přesný řád. A kdo tuhle nemoc má? To leckdy nebývají pečliví lidé, co si budeme namlouvat. Najednou jedna tabletka denně a jste zachráněný! Ten vir spí, neškodí. Jako kdyby nebyl. Včetně toho, že už nejste aktivní jako nosič. Takže naprostá trefa,“ líčí profesor Hobza.

Z HIV pozitivních pacientů, pro něž je léčba dostupná, jich dnes Holého léky používají tři čtvrtiny (existuje i několik konkurenčních léků), z nově nakažených pak 95 procent. Součet: jeden milion lidí, kteří mají to štěstí, že žijí v rozvinutých zemích, kde léky proplácí pojišťovna (malá odbočka: velkorysý pokus firmy Gilead vyrábět lék jen za výrobní cenu a distribuovat jej do subsaharské Afriky nebyl příliš úspěšný, prášky byly do dvou měsíců zpátky na černém trhu v USA). Třicet tabletek, které pacient HIV potřebuje měsíčně k tomu, aby přežil, stojí průměrně 500 dolarů. „Něco takového je pochopitelně sen každé farmaceutické firmy: prášek, který vás vyléčí, ale musíte ho brát dennodenně až do smrti. Zisky navíc rostou takřka exponenciálně, už i některé dříve mnohem chudší země si ty léky mohou dovolit,“ říká profesor Hobza a připomíná další tvář celého příběhu: „S tím, jak se léčba stala pohodlná a účinná, roste i počet nakažených, to si nebudeme zastírat. A právě tohle Antonína na sklonku života trochu pronásledovalo: když viděl, jak ty léky znovu probouzejí lehkovážnost a nezodpovědnost.“

Dlouhá cesta do lékárny

Tabletky, které vznikly na základě sloučenin z laboratoře v pražských Dejvicích, se pro firmu sídlící poblíž San Franciska staly raketou k závratnému bohatství. Než ale začneme lamentovat nad amorálností farmaceutického průmyslu, nechme profesora Hobzu vyčíslit investice, které jsou nutné k tomu, aby se vůbec lék mohl dostat na trh: „Miliarda dolarů je spodní hranice,“ odhaduje. Je vůbec možné takové peníze rozumně „utratit“?

„Ten začátek, co udělal Antonín, nestál de facto nic. Jedinou investicí byl jeho geniální mozek a jeho umanutost. Pak začne preklinické testování: myš, potkan, králík, prase, až přijde na řadu primát. To už něco stojí, ale pořád je to legrace. Teprve pak nastane to hlavní: klinické testování. První fáze probíhá na desítkách lidí. Podáváte jim mizivou koncentraci a díváte se, jestli z toho neumírají. Čili nikoliv, jestli dotyčná látka léčí, ale jestli nemá toxické účinky. A opatrně přidáváte. Fáze druhá: děláte to samé, ale na větším vzorku, který čítá stovky lidí. Další obrovské sumy. Až dojde na třetí fázi. To už víte, jakou látku budete podávat a jak působí, ale než požádáte regulační úřad o schválení, musíte získat důkaz o účincích i bezpečnosti. A k tomu už potřebujete tisíce pacientů v různých zemích s různým genetickým pozadím.“

Pokračuje se na dvou skupinách pacientů. Jedna dostává testovaný lék a druhá standardní léčbu, je-li k dispozici. Nemocnice, která má zvládnout klinické testování tak, aby obstálo při schvalovacích procedurách, musí být velmi kvalitní. O tom, zda pacient dostává testovací lék, nebo placebo, ví v nemocnici jediný člověk. Takový doktor musí umět lék aplikovat, vyhodnotit a popsat příznaky, všechno přesně a pečlivě zdokumentovat. A protože nejvíce klinických testů probíhá v Americe, kde jsou platy nejvyšší, stojí tahle fáze nejvíc peněz,“ přibližuje profesor Hobza.

Roky sklizně

Firma, která koupí patent či licenci, dostává garantovanou dobu na to, aby se jí náklady vrátily. Obvykle trvá dvacet let. Teprve po této době se může na lék vrhnout konkurence a začít vyrábět takzvaná generika, která už jsou mnohonásobně levnější. Tím se lék rozšíří mezi další pacienty, zejména v chudších zemích, což zase zvýší poptávku, a tím se cenový propad farmaceutickému průmyslu částečně vyrovná.

Profesor Hobza nepovažuje dobu, kdy na léku vydělává v podstatě jediná firma, za nijak přemrštěnou: „Většinou trvají ty ekonomické hody deset let, někdy i méně, protože prvních deset patnáct let strávíte vývojem, testováním, schvalováním.“ Jeho kolega Zdeněk Havlas doplňuje: „Přibližně z deseti tisíc nově syntetizovaných látek se pouze jedna stane lékem, ostatní končí v nejrůznějších stadiích vývoje. Právě tyto neúspěšné pokusy jsou největší finanční zátěží. Firma si na tohle riziko musí vydělat prostřednictvím těch výjimečných případů, kdy se léčivo skutečně povede dotáhnout až do výroby a používání.“

Gilead Sciences, dnes veleúspěšná biotechnologická firma s tržní hodnotou 145 miliard dolarů, si ale nemůže stěžovat: pokladů z dílny Antonína Holého má hned několik. A to ještě kromě prášků potírajících HIV uvedla v roce 2002 na trh antivirotika s názvem Hepsera, která působí i proti hepatitidě typu B. Tímto druhem žloutenky dnes podle Světové zdravotnické organizace trpí chronicky 240 milionů lidí. Lze tedy očekávat ještě vyšší výnosy než u léků proti AIDS? „Asi ne. Tato nemoc je sice desetkrát rozšířenější, je i nebezpečnější, nebo spíše záludnější, ale pokud se nezlepší diagnostika a nezačne se s léčbou v raném stadiu, nebudou léky mnoho platné,“ říká Zdeněk Havlas.

Navíc se ukázalo, že stejně aktivní a přitom méně toxická je v případě hepatitidy B starší varianta antivirotik jménem Atripla, které licence vyprší dříve. „Zase jeden z pohádkových rozměrů celého příběhu: je takřka bezprecedentní, aby firma vytlačila z trhu svůj vlastní produkt jiným svým produktem. V Gileadu se de facto okradli, aby pomohli pacientům.“ Proč? „Ti lidé jsou původně vědci. A občas se to projeví. U jiných firem by to nejspíše skončilo v trezoru.“

Velký omyl Antonína H.

Česká strana inkasuje podle licenční smlouvy 1,5 procenta z výnosu z objemu produkce Gilead Sciences, založené na Holého antivirotikách. Podle původního dojednání z počátku devadesátých let to bylo 5 procent pro oba akademické partnery Prahu a Lovaň, čili 2,5 procenta pro české vědce.

V roce 1998, kdy byl ředitelem ústavu Antonín Holý, však byla dvě procenta (jedno české a jedno belgické) prodána americké firmě. „Gilead nás tehdy požádal o snížení licenční zátěže, neboť na něj tlačili investoři. Když jsem jim později připomínal, že nás tím připravili o obrovské peníze, jejich reakce byla jednoznačná: ,Kdybyste nám tehdy ta dvě procenta neprodali, finančníci by zastavili přísun peněz a celé by to skončilo,‘“ vysvětluje Zdeněk Havlas, který byl ředitelem ústavu v době, kdy do něj začaly z Kalifornie přitékat první stovky milionů dolarů (nejdřív šéfoval Holý jemu, poté on Holému).

Za to, že se vzdal onoho jednoho procenta, inkasoval v té době dejvický ústav 400 milionů korun. „Komerční efekt těch léků tehdy ještě nebyl nijak slavný. A nikdo tady netušil, že to nabere takové obrátky. Tonda to každopádně považoval za první a poslední peníze, které jeho objev kdy přinese,“ vzpomíná Havlas.

V tom se Holý nemohl víc splést. Od roku 1996, čili od uvedení léku Vistide na trh, přiteklo do země již přes 12 miliard korun. V posledních letech rostou české příjmy čtvrtletně o 800 tisíc dolarů, roční částka letos poprvé překročí tři miliardy korun. Podobný nárůst lze očekávat i v roce 2016. „Někde bych našel předpovědi, které jsme si v počátcích udělali. Autorkou první křivky byla naše ekonomka, vyšlo jí to hodně při zemi. Moje křivka byla čistě matematická, spojil jsem dva body a přidal extrapolaci. Přestože byla hodně optimistická, vypadá dnes pesimisticky. Realita naprosto překonala všechna očekávání,“ říká exředitel Havlas.

Po odvodech podle zákona o dani z příjmu se částka dělí mezi Ústav organické chemie a biochemie (80 procent) a „inventory“, což jsou lidé, kteří se podíleli na původním objevu. Vedle Antonína Holého jde o jeho nejbližší spolupracovníky Ivana Rosenberga (v důchodovém věku), Hanu Dvořákovou (pracuje na Vysoké škole chemicko-technologické) a Ivana Votrubu (předloni zemřel).

„Z těchto peněz měl Tonda 90 procent, ti tři se dělili o 10 procent. I v jejich případě jde ale o desítky milionů korun,“ říká Havlas. Jedno procento z českého balíku inkasuje patentová a licenční kancelář Inventia, která vznikla v roce 1993 privatizací licenčního oddělení Akademie věd a stála u podpisu smlouvy mezi ÚOCHB AV ČR a Gilead Sciences. Jen za letošní rok dostane zhruba 30 milionů korun.

Sen o českém Kataru

Jak bylo řečeno, vědecký ústav se nesmí chovat jako investiční fond, ukládá tedy peníze v bance nebo do státních obligací. A investuje do budoucnosti: „Sázíme na mladé vědce, budují se juniorské týmy, často hodně mezinárodní. Máme tady nejmodernější podmínky, i co se týče zdravotní bezpečnosti. Ještě za Tondovy generace se všechna chemie odehrávala v baňkách na stole, s hlavou skloněnou mezi výpary. A ti lidé umírali předčasně, mezi šedesátkou a pětašedesátkou. Dnes je tohle minulost,“ líčí Zdeněk Havlas. Průměrný plat v ústavu činí padesát tisíc korun, což je o něco víc než průměr české vědy. „Ale nepřeháníme to, spíš hřešíme na to, že pracovat u nás je čest,“ říká Havlas. Dejvický ústav si nicméně může dovolit zveřejňovat pracovní nabídky v prestižním časopise Science, přilákal už tímto způsobem nejednu vědeckou hvězdu.

V létě 2017 vyprší patent na Viread, nejziskovější lék z dílny Antonína Holého. „Díky tomu se pomoc dostane k nemocným, pro které je dnešní drahá léčba nedostupná, a to je dobře,“ říká profesor Hobza. Co to ale bude znamenat pro Ústav organické chemie a biochemie? Skončí tím pohádka o vědcích z Dejvic, kteří „toho mají nejvíc“? „Jistě nebude všem dnům konec, nějaké peníze potečou dál, i ty pokročilejší kombinace jsou chráněny patentem. Navíc máme našetřeno tolik, abychom mohli pokračovat dosavadním způsobem ještě několik dalších let. Nebo dokud zase něco nevynalezneme,“ směje se Zdeněk Havlas.

V Ústavu organické chemie a biochemie nyní zkoumají například látky proti malárii, obezitě či borelióze. „To je další skvělá stránka spolupráce s Gileadem: přidávají nám milion dolarů ročně přímo na vědu a mají jedinou podmínku: aby byli první, komu nabídneme výsledek. Do práce nám odmítají mluvit, jen chtějí být u toho, až se tady zase zrodí nějaký Tonda.“ Zdeněk Havlas a Pavel Hobza si současně hýčkají velmi odvážnou vizi: pokusit se zopakovat historii Gileadu v Česku: „To znamená sehnat investora, dneska už jich tu pár je, a dotáhnout vývoj léčiva na trh ve vlastní režii. Pak by nám tady zůstávalo nikoliv půldruhého procenta, ale sto procent,“ říká Havlas a Hobza dodává: „Umíte si to představit? Něco jako Katar, ale místo ropy a plynu by byl zdrojem bohatství intelekt!“

Pavel Hobza je kvantový chemik, jehož citovanost, takzvaný Hirschův index, dosahuje 91 bodů, což z něj v tomto měřítku dělá druhého nejproduktivnějšího českého vědce. Proto je třeba brát jej vážně, když říká: „Celé to začalo základním výzkumem. Považuji to za velkou satisfakci vůči opakujícím se názorům vládní garnitury, která od nás chce hlavně aplikovaný výzkum, čili v podstatě lepší trojskla do škodovek.“ Hobza v této souvislosti připomíná spolupráci mezi Tomášem Baťou a Ottou Wichterlem: „Když Němci zavřeli vysoké školy a Wichterle musel v Praze skončit, Baťa mu nabídl obrovské laboratoře ve Zlíně a k tomu jakýkoliv počet lidí. Nic konkrétního od něj nechtěl. A Wichterle vymyslel silon, což byl předchůdce amerického nylonu. Takhle se má dělat věda: vsadit na génia a věřit mu.“

O tom, že byl Antonín Holý geniální, Pavel Hobza nepochybuje. A domnívá se proto, že by si zasloužil větší poctu, než jakých se mu dostalo za jeho života: „Antonín samozřejmě dostal čestné doktoráty a v cizině čestnou profesuru, cenu od prezidenta. Ale on – obrazně řečeno − vytahuje z rybníka milion topících se lidí a bude jich přibývat!“ Proč tedy nedostal Nobelovu cenu? „Důvodů je víc. Kdyby byl na Harvardu nebo v Oxfordu, asi by ji měl. Další věc: když ji chcete, musíte být trochu aktivní, objíždět důležité konference, zastavit se na největších švédských univerzitách. Navíc tam byl ještě jeden malinký problém: za co mu to dát. Za chemii? To, co udělal, není chemicky příliš zajímavé. Byla tam nádherná myšlenka, proč to dělat zrovna takhle, díky jednomu Belgičanovi a jednomu Američanovi dotažená do konce… Za medicínu? To spíš…“

Schyluje se k dramatu

Nyní se však rýsuje originálnější pocta, než je nobelovka. Z celého příběhu by byla nádherná divadelní hra, notují si tři muži, jejichž příjmení začíná stejně jako v případě Antonína Holého na H: vedle Pavla Hobzy a Zdeňka Havlase jím je současný ředitel ústavu Zdeněk Hostomský. Věda, ta „nesrozumitelná nuda“ jako drama? Jmenovaní nemluví do větru: mají za sebou několik setkání s vedením Dejvického divadla, které sídlí ve stejné ulici jako jejich ústav, herecký soubor už absolvoval exkurzi do zdejších laboratoří.

„Máme je za rohem a zajímalo nás, co se tam děje. Vůbec jsme netušili, že si to všechno opravují a staví za vlastní peníze. Pak nás pozvali na slavnostní otevření nové budovy a tam poprvé z jejich strany padl ten nápad,“ vypráví ředitelka divadla Eva Kejkrtová Měřičková, která celou věc nejdříve považovala spíš jen za konverzační téma. „Jenže oni jsou děsně akční a brzy se ozvali znovu. Prý jestli bych věděla o konkrétním autorovi.“ Volba padla na scenáristu a režiséra Petra Zelenku (natočil například Knoflíkáře nebo Příběhy obyčejného šílenství). „Když jsem mu to předestřela, nebyl proti. Už si studuje podklady, které mu pánové mezitím naposílali,“ říká divadelní ředitelka.

Pavel Hobza, který je členem správní rady Nadace Neuron, jež se zabývá mimo jiné popularizací vědy, také přesvědčil mecenáše fondu, aby investovali 300 tisíc korun do přípravy hry. Eva Kejkrtová Měřičková se nicméně snaží nadšení ze strany ústavu trochu brzdit: „Oni by chtěli, aby se to hrálo u nás, nejlépe s Ivanem Trojanem v hlavní roli. To jim ale nemůžu slíbit. Ukáže se, že na takovou hru nemáme dostatečný soubor. Nebo že se to nebude hodit do dramaturgického plánu. Nebo to Petr Zelenka nevytáhne dvacet let z šuplíku.“ Spolupráci s vědci si však divadelnice pochvaluje: „Ti pánové jsou chytří, otevření, schopní. Je radost mít vedle sebe takové sousedy.“

Setkání „vědátorů“ s „komedianty“ by nebylo úplné, kdyby nedošlo na historku: „Prohlídku ústavu jsme si moc užili, bylo to opravdu zajímavé. Až na to, že jsme si samozřejmě připadali jako parta debilů. Ukazovali nám třeba nějaký důležitý přístroj, který nám připomínal dětskou stavebnici. ,Nám kdybyste chtěli něco vysvětlit, museli byste začít od Mendělejevovy tabulky,‘ říkali jsme jim v legraci. Podívali se na nás s pobaveným úsměvem: ,Ale tohle je Ohmův zákon, milí přátelé. Čili fyzika, ne chemie!‘ “

Holý, nebo Kropáček?

„Dobrý scenárista, a tím Petr Zelenka bezesporu je, za tím musí tušit bombu!“ má jasno profesor Pavel Hobza, který si momentálně láme hlavu s dvěma věcmi. „Ten příběh nemůže být jen kladný, to nám je jasné. Potřebujeme nějakou temnější strunu. Ale co? Ženský? Alkohol? Antonín!? Nic z toho. Musíme najít něco jiného. Trochu tušíme, co by to mohlo být: on jako ředitel byl opravdu pes. Šíleně suverénní. Jak jinak, s takovými výsledky. Vždyť byl první na světě, kdo mohl říct: umím vyléčit AIDS. Ale on byl suverénní už dávno předtím. A už tehdy ho někteří kolegové vnímali dost negativně.“

Dalším dilematem je míra konkrétních reálií. „První možnost je, že se hlavní postava bude jmenovat Antonín Holý a autentické budou i další detaily. Druhá varianta: hrdina František Kropáček, který udělá velký vynález − lék proti nějaké ,bílé nemoci‘. Do obecnější linky by se dalo vsunout víc negativních věcí, mně by se ovšem líbilo, kdyby byl příběh pojednán co nejkonkrétněji,“ přeje si profesor Hobza. Komplikací by mohl být postoj rodiny Antonína Holého. „To zatrhnu hned v počátku. Není důvod to takhle propagovat. Ničemu to neprospěje,“ říká Ludmila Holá, vdova po hlavním protagonistovi.

Byl jediný

„Česká věda má jen tři velká jména: Jaroslav Heyrovský, Otto Wichterle, Antonín Holý. Zatímco o polarografii či kontaktních čočkách něco tuší skoro každý gymnazista, povědomí o antivirálních látkách z Tondovy laboratoře je pořád zoufale mizivé,“ obhajuje Pavel Hobza svou touhu proslavit příběh, jehož základy se rodily v dejvickém ústavu. A přidává další důvod: „Pořád kolem sebe slyším řeči o ,týmech‘. Věda ale není žádná týmová práce. Na začátku je jeden nápad jednoho člověka. Pak tam sice musí kmitat tisíc lidí, ale ty vždycky nějak seženete. Za bolševika se říkalo ,kolektiv‘, teď zase ,tým‘. Potlačovat zásluhy konkrétního individua ale nejde. Antonín byl jediný, byl báječný a snad se to Petrovi Zelenkovi povede skvěle napsat!“ •

Nebádám, ale pracuji

Není důvod to propagovat

Rozhovor s Ludmilou Holou

Zvětšit

12Fotogalerie k článku

Zvětšit

12Fotogalerie k článku

Acyklické fosfonáty nukleosidů

Antonín Holý vlastními slovy