Tradice

Kapelní kamarád Roman pracuje jako vychovatel v Pardubicích na intru. Poprvé jsem toto zařízení zaregistroval, když mi bylo asi čtrnáct a s jedním spolužákem ze základky jsme dělali Mikuláše a čerta. Část rodičů do nás nalila svařák nebo i něco ostřejšího a to způsobilo, že po posledním dítěti jsme šli lehce omámení městem právě kolem intru. Já jako Mikuláš jsem měl červený fousy od svařáku a kamarád čert hýkal smíchy. Z okna internátu na nás začaly křičet nějaký holky, ať přijdem k nim nahoru na pokoj.

„Jdou po nás holky z intru!“ hučel do mě nametenej spolužák.

Pak vylezla naštvaná vrátná, seřvala nás a my jsme odtáhli domů.

Uběhlo pár let a já se na intr dostal. V roce 1996 tam Roman začal pořádat koncerty místních kapel a pozval i nás. Vrcholily devadesátý léta a v našem městě bylo mnoho kapel. Hráli jsme v suterénu v malém klubu s nealkoholickým barem a bylo to skvělý. Přišlo plno holek (i kluků) z intru, který byli jen o trošku mladší než my. Vstupný bylo pět korun. Další rok se to opakovalo. Vrátná nás pouštěla s lehce podezřívavým pohledem, ale pustit nás musela.

Po roce 2000 začal počet místních kapel, který na intru hrály, klesat a za pár dalších let už jsme byli jediná kapela, která tam zahrála. Vznikla tradice a my ji drželi. Těm prvním, pro který jsme tam hráli, začalo táhnout na třicet. Občas se někdo někde vynořil a nadšeně mi vyprávěl, jak nás poprvé viděl u Romana na intru. Vrátná nás při každý další návštěvě pouštěla dovnitř s nadšenějším výrazem. Po každým koncertu jsme se sešli s Romanem a jeho kámošem fotografem Radimem vzadu za intrem. Kecali jsme a kladli jsme si otázku, jestli příště ještě někdo přijde. Jestli už pro ně nejsme starý. Pak nás Radim vyfotil a jeli jsme domů.

Čas běžel. Ti, co na nás byli v roce 1996, se rozmnožili a některý jejich děti přišly na ten samej intr a na tu stejnou kapelu. Bylo to vtipný. Pak dorazil covid a tradici přerušil. Svět zůstal trčet na místě. Dva roky to trvalo, než se zase rozběhnul. Bohužel už bez Radima, kterýho covid dostal. Byl to hodnej chlap.

Včera volal Roman.

„Čau, Márdi, měl bych super termín na prosinec, děti se těšej!“

„Myslíš, že tam ještě pořád někoho zajímáme?“

„Budeš se divit, ale tři z deseti vás ještě znaj! Což mě udivuje a stejně nikoho míň horšího neznám.“

„Tak to je důvod velkej jak buvol, počítej s náma,“ směju se a mám radost, že tradice nezanikla.

Koncert na intru proběhne 7. prosince, den po Mikuláši. Možná se ještě nějakej opožděnej s fousama od svařáku a s čertem bude motat kolem. Možná to budeme my, jen vyplivnutí časovou smyčkou a naše čerstvé přiopilé postavy opět zmizí v zimní mlze…