Bejt pořadatel…

Stalo se to asi deset vteřin poté, co jsme definitivně dohráli poslední přídavek v Liberci. Snad ještě do zvuku doznívajícího činelu našeho bubeníka začaly z nebe padat proudy vody. Déšť duněl o střechu pódia, my jsme ale stáli vedle něj a usmívali se. Tentokrát jsme totiž měli štěstí – pršelo pro nás a možná se lesklo v ještě rozvibrovaném plechu. Náš koncert opravdu skončil těsně před tím slejvákem.

Část lidí urychleně mizela domů a část se schovala v prostoru bývalého protiatomového krytu, z kterého je nyní už několik desítek let rockový klub: právě před ním jsme hráli. A já začal přemýšlet o tom, kdy jsme štěstí neměli.

V hlavě se mi okamžitě vynořila asi deset let stará scéna z festivalu České hrady, kam uprostřed našeho setu zničehonic přiletěl neuvěřitelnej plavák. Během pár minut zbylo z několika tisíc lidí v areálu pár desítek šílenců, kteří se rozhodli, že to nevzdají za cenu absolutního splynutí se živlem. Hráli jsme dál a najednou jsem uviděl, jak po krajních sloupech konstrukce pódia šplhají polní myši. Cítil jsem letmý dotek malé apokalypsy. Celá louka byla pod vodou.

Před dvěma lety zase zrušila Broumovskou kytaru těsně před naším setem neuvěřitelná vichřice, která trvala necelých deset minut, ale festival položila úplně celý. Seděl jsem v dodávce a sledoval, jak vzduchem lítá všechno, co peří nemá.

Úplně nejšílenější zážitek mám z festivalu Rock for People. Těsně před koncertem Faith No More vyběhl na pódium hlavní pořadatel a zařval do mikrofonu: „Řítí se sem strašnej mordor. Všichni pryč!“

A bylo po festivalu.

Parafrázoval bych výrok Forresta Gumpa: Bejt idiot není žádnej med.

Bejt pořadatel není žádnej med. A v týhle době už vůbec ne. Covid, počasí, neustále se měnící podmínky. Není to jednoduchý. Važme si lidí, kteří něco pořádaj, a nepruďme je požadavkama. Bez pořadatelů bychom si nezahráli, bez nich bychom seděli doma. Bez těch dobrejch.

Nezbývá než jim popřát definitivní návrat předcovidových časů, dobrý počasí a jen tu nejlepší návštěvnost.

Před časem jsem taky trochu patřil mezi pořadatele. Vzpomínám si na jeden ročník našeho malého, nyní již neexistujícího festivalu, kterej absolutně propršel a my jsme museli neustále vymetat stoupající vodu před pódiem. Přesně si vybavuju koncert kapely Zuby nehty, smeták v ruce a činnost, která se jevila jako absolutní marnost.

Pak jsme šli hrát s fiXou a najednou po dvou dnech pršet přestalo. Ze všech skrytých koutů se vynořili promoklí lidé a vytvořili skvělou atmosféru.

To byla ta chvíle, na kterou každej pořadatel čeká a která je prvotním spouštěcím mechanismem toho, že do toho jde zase.

Pořadatelé jsou zárukou, že se něco děje, a tím pádem nehrozí, že se neděje nic. A teď po posledním roce a půl všichni fakt dobře víme, jaké to je, když se neděje nic.