Jak jsem našel Pearl Jam

Po dlouhé době vyjde 27. března nová deska Pearl Jam a já se na ni těším. Slyšel jsem totiž dva singly a oba se mi líbily. Přiznám se, že jsem to čekal mnohem horší, a tak můžu – příjemně překvapen – hodnotit a nadšeně očekávat.

V prvním singlu Dance of the Clairvoyants přišla poměrně velká změna zvuku kapely, která vyvolala u konzervativní části fanoušků klasický komenty ve stylu: není to jako dřív. Což je pro některý lidi nepřekonatelná zeď.

Druhá zveřejněná píseň Superblood Wolfmoon je nekompromisní, syrovej vál s absolutním tahem na bránu. Něco takovýho jsem teď na konci zimy potřeboval.

„Takže by to mohlo být pestré,“ říká můj vnitřní hlas.

Od vydání poslední desky uplynulo sedm let. Když máš k dispozici celej svět, takhle dlouhou pauzu si můžeš dovolit. Můžeš nechat lidi čekat, protože můžeš hrát všude a tím čekání zmírníš. Sedm let je hraniční doba, ale pořád to je úsek, kdy se dá přilepit to další na to předtím.

Vnitřní hlas se nadechl a pokračoval dál: „Takže by to mohlo být i dobře profiltrovaný časem.“

To se ale ještě uvidí. Dvě dobrý písně dobrou desku nedělaj. V případě Pearl Jam ale splnily svůj úkol stejně jako dvojice vojáků ve skvělým filmu 1917. Pokud nejste fanoušci Pearl Jam a dočetli jste až sem, děkuji a říkám: „Koukněte se na ten film, je dobrej.“

Ale zpět k Pearl Jam.

První desku průkopníků stylu jménem grunge jsem neměl rád. Takže jsem neměl rád ani je. Nedovedu říct nějakej důvod. Možná mně vadila podivná klenutost písně Jeremy a to, že se na mě v jednu chvíli valila ze všech stran. Ale jistej si tím nejsem. Když jsi mladší, jsi radikální a jsi se vším hned hotovej. Na druhou stranu jsi taky mnohem víc přístupnej změnám. A to se v případě mýho vztahu k Pearl Jam stalo.

Jednou jsem na parkovišti objevil v kapelním autě pohozenou kazetu, která tam zůstala po našem basákovi. Je to jejich velkej fanoušek. Byla to jejich druhá deska Vs. Jiná kazeta tam nebyla a času bylo spousta, tak jsem si ji pustil. Ještě teď si vybavuju, jak jsem to dal úplně nejvíc nahlas a vsedě za volantem jsem tančil.

Začal jsem je poslouchat.

Právem držej prapor za všechny grungeový ikony.

The Cure nevydali přes deset let nic a čekání na novou desku je už trochu trapný (i když máš k dispozici celej svět). Pixies jo, ale po odchodu baskytaristky Kim Deal to není úplně ono. Blur, Sonic Youth a R.E.M. jsou dávno v klinicko-opravdový smrti.

Trochu mě to děsí a jsem rád, že Pearl Jam jsou ve hře a ukazujou mi cestu ve chvíli, kdy skepticky mávám rukou a mám tendenci říkat něco ve smyslu, že všechno už tu jednou bylo, tenkrát to bylo lepší nebo že se neděje nic a je to na prd.

To je totiž začátek cesty, která končí na parkovišti, kde jen strnule sedíš, nehnutě koukáš přes přední sklo, poslední skomírající plamen právě zhasíná a jam končí.