Návštěvníci

Návštěvníci stále existují. Koho tím myslím? Návštěvníky pódií.

Na konci devadesátek téměř všichni věděli, jak to na pódiu chodí. Když byl koncert dobrej, návštěvník vylezl na pódium a skočil si do kotle, kterej ho buď chytil a nesl, nebo úplně nechytil, ale alespoň zvedl ze země. Trvalo to tři sekundy a za pár chvil se objevil někdo, kdo to udělal úplně stejně. Sledoval jsem to při hraní a stačilo si nohou přišlápnout zpěvovej stojan, aby mi ho někdo nevrazil s mikrofonem do pusy. Pak už byl jen krásnej pocit, jak svobodně a krásně vše jede.

Časem se začalo všechno zabezpečovat a umírňovat, a tak už na koncertech tolik skákání z pódia neboli stage divingu není. My ale máme stage diving rádi. Nebo lépe řečeno – jsou věci, který se nám líběj a který nám naopak vaděj.

Model jedna alias „Borec odborník“. To je člověk, kterej je nejlepší, protože ví, jak to chodí! Vyhoupne se na pódium při svižný písni, rychle omrkne, jestli ho někdo chytá, a letí. Model dvě „Kamikadze Sjusajd“ – to je o něco šílenější varianta odborníka. Dělá všechno stejně, jen se prostě nedívá, jestli ho někdo chytá, a spoléhá na to, že se to stane.

Máme tady variantu tři. Je to „Tanečník přetahovač“. To už je člověk, kterej je na pódiu zbytečně dlouho, a když to dělá opakovaně, je důrazně odsunut.

A jsme u čtvrtého typu. Kdo to je? Je to „Sebefotič natáčeč“. Jedinec, který vznikl s příchodem mobilního telefonu. Vůbec mu nejde o atmosféru, ale o to, aby se natočil a pak sdílel, jak je dobrej. Za nás je to zoufalec. Bereme mu telefon.

Jednou z nejhorších variant je „Žvanil“. Vyleze na stage a myslí si, že je člen kapely, kterej musí říct lidem všechno a nejlíp to, co máme hrát. Podvarianta „Žvanil pod vlivem čehokoli“ je hodně velký dno, tam přichází čas na jeho vykázání.

Co tam máme dál? Speciální dívčí variantu. Jsou to „Dvě kámošky“. Některé dívky prostě musí vše dělat spolu – pokud to jsou odbornice, je to zcela v pohodě.

Čímž se ale dostáváme k jedné z nejhorších kategorií, a to je „Žádač o ruku“. Ten většinou přijde se žádostí o návštěvu před koncertem a myslí si, že díky davu přišpendlí svou holku do kouta a té nezbývá nic jinýho než souhlasit. Za nás je to úplně mimo, není to romantický, empatický ani opravdický. Od jednoho hodně trapnýho momentu, kdy to borcovi neklaplo a řval do mikrofonu: „Heeej no tak co je, ty vole Kláro?“, to striktně zamítáme.

Asi bych našel ještě další zástupce, ale prostor tohoto sloupku mi to nedovoluje. Na závěr bych chtěl říct, že pódium je svatý území, který samozřejmě můžete poctít krátkou návštěvou – a my budeme moc rádi. Nedělejte to ale tak, aby nakonec jediné, co nás potěší, byl váš odchod.