Bestiálně šťastní

Před nějakým časem jsme dostali s kapelou vzkaz od jednoho fanouška. Říkalo se v něm:

„V roce 2003 mi bylo patnáct a mlátila se mnou puberta. Hrál jsem na kytaru, objížděl koncerty a byl jsem pán světa. V březnu jste vydali desku Bestiálně šťastní a já jsem se mohl zbláznit. Každej song byl jak ušitej na míru mýho života. A nebyl jsem sám. Byly nás tisíce, kterým tahle nahrávka změnila život. Teď sedíme v našich sterilních kancelářích, máme děti, jezdíme na dovolený a tajně vzpomínáme na tu svobodu a energii, které jsme před dvaceti lety cítili. Chceme to zažít znovu.“

Cejtil jsem, že je to napsaný opravdu upřímně. Zároveň jsem se lehce zděsil. Naše druhá deska oslaví dvacet let od vydání? Tolik? Přečetl jsem vzkaz parťákům v kapele a rozhodli jsme se, že tuhle desku přehrajeme tak, jak jsme ji nahráli, v nějakým menším klubu a vrátíme se strojem času do roku 2003. Vybrali jsme místo, zadali předprodej, a když jsme ho spustili, koncert se vyprodal za půl minuty. Nezbývalo než se dát do práce.

Doma jsem vytáhl CD Bestiálně šťastní. Pročetl jsem seznam skladeb a zjistil, že z patnácti písní hrajeme pět. Zbylé dvě třetiny jsme museli poctivě nazkoušet. Naplánovali jsme dva dlouhé „hrací“ dny. Byly to dvě soboty kryjící se s prvním a druhým kolem volby prezidenta. Zkušebnou zněla nostalgie a v pauzách průběžné výsledky. Když jsme na druhé zkoušce dohráli píseň Hlava, ve který se zpívá „To další přebíjí to předtím“, bylo už jasný, kdo vyhraje. Měli jsme radost. Po dvaceti letech se na Hrad dostal náš favorit, a naše hlavy se tím pádem nezakutálí do skeptického zákoutí.

„Havel skončil těsně potom, co jsme vydali tuhle desku,“ řekl někdo. Dali jsme si vítězný kafe a hráli dál. Při přehrávání dlouho nehraných písní mně v hlavě vyskakovaly příběhy spojený s naším tehdejším pobytem v ostravském studiu Citron, kde nahrávka vznikla. Přijeli jsme tam tenkrát dost nepřipravení a všechno jsme hráli tisíckrát, než to za něco stálo. Ale jednu píseň jsme nahráli na první pokus. Jmenuje se Pohyb – oheň – šluk a dým. Když ji slyším, vzpomenu si na to, jak se ve sluchátkách, který jsem měl tenkrát na hlavě, ozvalo: „Tohle se vám povedlo, pojďte na další.“

Tenkrát jsem cejtil podobnou úlevu jako letos, když náš kytarista Mejla přečetl jméno vítěze.

Zjistil jsem taky, že odložené písně z desky Bestiálně šťastní fungují pořád skvěle a celá řada z nich si vůbec nezaslouží být v této zapomenuté pozici. Bohužel koncertní playlist není nafukovací a paměťová kapacita našich mozků je také omezená.

Tma se snesla na město a my jsme se rozloučili před zkušebnou na parkovišti. Byl to pěknej den.