Makronka

Foto Márdi

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Seděl jsem doma u stolu a koukal na talířek s poslední růžovou makronkou. Osaměle dávala najevo, že je posledním záchvěvem svátků. Bylo ráno 2. ledna 2023 a i zbytky osamělých výbuchů petard definitivně utichly. Svět se rozběhl pravidelným tempem běžce delší trati a spokojený pes to flegmaticky pozoroval ze svého pelechu. Poslední dny to měl těžký, protože se ocitl v pozici hluboce spícího člověka, kterému k posteli přitáhne aparát kytarista z Rammstein a pak do ticha a hlavně do jeho hlavy plné snů vypustí těžkotonážní riff.

„Nechápu, co ti na tom vadí??! Tohle k oslavám novýho roku patří,“ říká zcela jistě někdo, kdo petardy a ohňostroje miluje stejně jako já, když mi bylo deset a házel jsem s bráchou třaskavý sprej Biolit do ohně s podzimním listím. Postupem času jsem to přehodnotil a definitivně dospěl k názoru, že petardy jsou naprosto zbytečná věc. Pes souhlasně kývl hlavou a já doufám, že se za pár dní už nebude bát jít ven. Čím je starší, tím víc se prodlužuje doba, kdy ho silvestrovský třas přechází.

Makronka dál ležela na talířku a já rozbalil kalendář na rok 2023 a začal do něj z kapelního Google kalendáře přepisovat domluvené koncerty, které tam doplnila naše manažerka. Dostal jsem se až do září a to mně udělalo radost. Minulý rok jsem nevěděl nic. Vzpomněl jsem si na Havla a jeho výrok. „Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“

Doufám, že v tom nejblbějším propadlišti za covidem zmizí co nejdřív roztahovačný Putin a svět se bude jevit zas o něco líp. Když jsem doplnil kalendář, vytáhl jsem z futrálu kytaru. Z šesti strun přežila jen jedna. Vzpomněl jsem si na závěr prosincového koncertu v Lucerně, kde jsem na úplným konci všechny struny až na tu jednu vítězně přerval a měl jsem radost, jak skvělej náš poslední koncert v minulým roce byl.

Sundal jsem zbytky přervaných strun, otevřel jsem nádobku s lihem a hadříkem, vyčistil hmatník a tělo kytary. Všechny zaschlý kusy radosti i žalosti, který se tam za rok usadily. Potom jsem natáhl nové struny, naladil nástroj a začal hrát. Jen tak nasucho bez aparátu. Hmatník voněl čerstvým lihem a prsty po něm lehce klouzaly.

Nový rok byl na tom podobně. Nový směry, cesty a nápady otevíraly svou náruč.

Koukal jsem na talířek s makronkou a nevěděl jsem, jestli ji mám sníst, nebo vyhodit do koše, nebo nechat pro moji ženu, která je má ráda. Bylo jasný, že jediná správná varianta je ta poslední. Možná se někdo z vesmíru takhle kouká na naši planetu a říká si: „To je taková křehká modrá makronka. Vypadá krásně, ale stačí, aby tam udělali jednu chybu nebo něco špatně zmáčkli a rozletí se na kousky.“

Podpořte Reportér sdílením článku