Lucerna čeká

Blíží se konec roku a my 22. prosince zahrajeme poslední letošní koncert. Stane se to v Praze a naše kapela se následně oddá lednovému zimnímu spánku. V roce 2011 jsme tenhle závěrečný vánoční koncert měli v hlavním městě poprvé. Pár dnů předtím umřel Václav Havel a my jsme posmutněle řešili, zda koncert z piety nezrušit. Nakonec jsme se rozhodli, že hrát budeme, protože Vašek měl rád rokenrol, pozval Stouny a určitě by nechtěl, aby se nehrálo. A tak se hrálo v oblíbeném Lucerna Music Baru a mělo to neskutečnou atmosféru.

„Takhle vždycky uzavřeme rok!“ pokřikovali jsme nadšeně v šatně a nad námi ještě duněl řev spokojených lidí. Další rok jsme to udělali úplně stejně a takhle jsme pokračovali i v dalších letech. Jediný, co se měnilo, byla velikost sálu. Většinou to byl Lucerna Music Bar, dvakrát velká Lucerna, a jednou dokonce Forum Karlín. Letos padla volba naší manažerky opět na nejmagičtější koncertní prostor: žádný jiný místo než velkou Lucernu nemůže nikdo v této zemi takhle označit.

„Jo, ale nazvučit to je dřina a s tím občerstvením by taky mohli něco udělat,“ cedí skrz zuby zvukař Martin. Ale většina to vidí jinak.

Dva měsíce už jezdíme s novou deskou po celý zemi, a ať to bylo v Plzni, v Olomouci, v Ostravě, v Brně, nebo teď naposledy v Českých Budějovicích, po každém hraní v těchto městech přišlo dost lidí, kteří nám sdělili, že dorazí taky právě do Lucerny.

„To si nemůžu nechat ujít. Lucerna je kult!“

Většinou jsou to lidi, kteří vytváří „jádro kotle“, což je koncertní místo, kde se nejvíc řádí, tančí a zpívá. Všechny ty „krajské frakce“ se sejdou právě v Lucerně, smíchají se s logicky nejpočetnějším davem z hlavního města a díky tomu se děje něco, co se nedá úplně popsat. Je to podobný pocit, jako když skládáš dlouhou dráhu z kostiček domina a pak, když to doděláš, cvrnkneš prstem do té první a děje se všechno, co jsi připravil, a vše dojede tam, kam má. Je to hned pryč, ale stojí to za to.

Jednou jsem po tomhle posledním koncertě v Praze strašně spěchal z nyní už neznámých důvodů domů, a tak jsem se hned po hraní sbalil a pádil jsem na vlak do Pardubic, do kterýho jsem naskočil, když už se rozjížděl. Stál jsem sám v uličce posledního vagonu s kytarou na zádech, koukal jsem z okna na vzdalující se světla hlavního města, vlak rytmicky drncal po kolejích a tenhle zvuk se míchal v mé hlavě se závěrečnou pasáží našeho koncertu. Cejtil jsem v sobě opojnej pocit nenápadně mizícího Angličana a sledoval jsem pomalu se blížícího starýho průvodčího. Přišel ke mně a řekl: „Tak jsme zase na konci.“

Konec dobrý, všechno dobré a ještě lepší další začátek. To přeju všem!