Předkapela

Pamatuju si to dodnes. Stojím za pódiem ve sportovní hale v Holešovicích a najednou slyším „ten“ zvuk. Slyším ho i teď, po mnoha letech. Duní a blíží se to. Zní to hrozivě. Jsem překvapen. Jsem zaskočen. Do mých uší proniká ohromující dupot nohou tisícovky lidí, která se po otevření haly žene k pódiu, aby byla co nejvíc vepředu.

Je 19. června 2001 a naše parta dělá předkapelu The Offspring v tehdejší Paegas Areně.

Opatrně vykouknu zpoza pódia a mé oči spatří, jak neopunkoví barbaři dobíhají na svoje místa. A pak je zase ticho. Jsou tam a spokojeně dýchají, protože budou tam, kde chtěli být, a užijí si kapelu, kterou zná celej svět.

Dochází mi, co nás čeká, a cejtím obrovskej stres. Nakonec se v zákulisí odpotácím labyrintem chodeb na záchod. Zavírám se v kabince a zvracím. Splachuju a znovu zvracím. Slyším uklidňující zvuk vody, která naplňuje zásobník splachovače.

Jsem zpěvák a kytarista začínající klubový party s příšerným názvem Vypsaná fiXa a za půl hodiny budu muset s parťákama vylézt před patnáct tisíc lidí, který absolutně nevědí, kdo jsem a proč prodlužuju čekání na to, kvůli čemu tam jsou.

Plivu do záchodový mísy zbytky žaludeční šťávy a drtím skrz zuby zásadní otázku: „Proč jsme sem kurva lezli?“ Nějakým zázrakem se ve mně objevuje síla postavit se něčemu, co je nevyhnutelný. Jdeme na to. Během prvních dvou písní lítá na pódium všechno, co se vejde do kapsy a dá se tím hodit, když tě něco sere. Koutkem oka zahlídnu, jak na pódium přilítla společně se vším možným i fixa. Je zavřená.

A pak to přijde.

Cejtím v sobě záchvěv něčeho, co se objeví vždycky, když si myslím, že už jsem úplně v prdeli. Je to síla, kterou jsem definitivně objevil, když jsem se poprvé vyhoupnul na pódium při prvním koncertu kapely, v který jsem hrál před Fixou. Věděl jsem, že to tam je. Je to něco, co mi dalo odpověď na to, kudy bych se mohl vydat tady na planetě, kde jsem se ocitl jako shluk genů a karmických zásluh i dluhů předchozích generací. Je to tam a to je moje záchrana.

Hrajeme dál a najednou cejtím, že se situace mění. Cejtím, že lidem se líbí, jak hrajeme. Je to čím dál lepší a na konci je to brutální všechno. Myslím, že kdyby to šlo, tenkrát jsme i přidávali. Ale nešlo to, přišli Offspring a smetli nás.

Za měsíc jsme hráli v Rock Café a bylo úplně narváno. Offspring nás smetli, ale nerozdupali. Tehdy jsem zvracel až po koncertě druhej den ráno, samozřejmě jsme to oslavili.

„Je to tady, dobyli jsme Prahu!“

Byly to sebevědomé výkřiky odvážných mladých mužů. Pravda byla jiná. Nedobyli jsme nic, ale zjistili jsme, že cesta za kopcem je volná.