Kluby

Léto pomalu, ale jistě končí. Smutná věta, která v polovině září ještě úplně smutně nezní, protože má přes sebe hozenou maskovací síť z léta babího a taky z následných barevných podzimních listů. Jenže potom tu síť sfoukne studený vítr. A co bude pak? Přijde tma a přijde hlavně zima. A ta letošní bude zřejmě tvrdá.

Kde se zahřát?

Moje odpověď je jasná. Zahřejme se v klubech! Vypadá to, že to po dvou letech konečně klapne. Koncerty budou! Každý má šanci vytančit chmury, zadupat smutky a vyřvat starosti. A to je důležitý, protože to mozek a tělo potřebují.

Jak by to mohlo probíhat? Nezapomněli jste to? Trefíte ještě do svého oblíbeného klubu? Já věřím, že jo, a představuju si to.

Den D je tady. Je pátek odpoledne. Ve tvém městě, v tvém oblíbeném klubu hraje tvá oblíbená kapela. Přicházíš tam a s narůstajícím nadšením posloucháš čím dál tím víc bzučící prostor, kterému dominuje hezky osvětlené a hlavně dobře nazvučené pódium. Hbitá skupina barmanů a barmanek s příjemnými výrazy obsluhuje tebe, tvé kamarády, tvé povrchní známé a také úplně cizí lidi, kteří sem přišli ze stejného důvodu jako ty.

Čas běží dál, kapela přichází a začíná hrát. Zvuk je skvělý, atmosféra graduje a vše je, jak má být. Všechno, co tě krátkodobě přes týden naštvalo nebo otrávilo, je rozemleto na kusy a vše, co tě trápí dlouhodobě, je odsunuto, alespoň na chvíli, na tu nejvzdálenější kolej.

Zažil jsem hodně takových koncertů. Úplně nejlepší, který už asi nikdy nic nepřebije, jsem navštívil 13. července 2006. Byl to koncert mé nejoblíbenější kapely Pixies, který se konal v Praze v klubu Palác Akropolis. Už jen ten fakt, že tenkrát tahle kapela ohlásila návrat, mi udělal obrovskou radost. Další fáze už hraničila se zázrakem. První „zahřívací“ koncert téhle skvělé party proběhl v Praze v klubu pro pár stovek lidí! Koncert překonal všechna moje očekávání. Dodnes, když si na to vzpomenu, mám husí kůži.

V červnu jsme s mou ženou navštívili v našem městě skvělý klub Žlutý pes, kde zahrála legenda devadesátých let Dog Eat Dog. Představuji si, že bych se strojem času posunul zpátky na stejný místo a přišoural se v roce 1996 ke stolu, kde by seděli moji současný parťáci z kapely s týnejdžrovskými obličeji, a řekl bych jim, že jednou sem do Psa přijedou Dog Eat Dog a za deset let pojedeme na Pixies do Akráče.

Kdybych to tehdy udělal, všichni by se zasmáli a chtěli by po mně, abych ještě něco ubalil z toho materiálu, kterej ze mě mluví. Ale teď, v roce 2022, přede mnou Dog Eat Dog hráli největší hitovku a já měl pocit, že jsem se na chvíli přesunul do světa vonícího čerstvou svobodou.

Kluby, který přežily covid a chystaj se přežít nastupující drahotu, jsou pořád tady, my potřebujeme je a lidi, co se o ně starají, potřebujou nás. Je to oboustranná pozitivní symbióza.

Tak tam pojďme. Když bude plno, prostor se zahřeje, a oni můžou stáhnout topení.