Ta křehká chvilka

Kapky potu dopadaly z mojí hlavy na rozpraskanou zem. Ani jedna z prvních deseti netrefila prasklinu nebo spáru dlažby, která pamatovala nohy mnohých. Až ta jedenáctá zasáhla střed podivného obrazce, který mi připomínal opadaný strom.

Stál jsem po koncertu v předklonu v šatně za pódiem. Koukal jsem se na rozprsklé kapky a z místa, kde jsem byl před chvílí, se řev spokojených lidí sléval do nekonkrétního vzdáleného chuchvalce. Zbytek kapely ještě do šatny nedorazil. Slyšel jsem, jak vazbí kytary a kácej se činely. Bylo jasný, že mám před sebou ještě několik desítek vteřin, než ostatní vtrhnou do tohoto prozatím prázdného prostoru.

Po dlouhý době jsem měl ten zvláštní pocit, že nějakým záhadným způsobem došlo ke zpomalení celýho světa, a mé tělo i mozek zaplavila slastná prázdnota. Nebývá to tak vždy, ale někdy se to stane. Co to je?

Je to křehký stav, který má své zákony vzniku. Koncert musí být dobrej, ty musíš cejtit, že si tam nechal úplně všechno a že právě teď je ta chvíle, kdy se to musí zastavit, protože jinak by se už dělo něco navíc, co už nemá smysl. Break point. Běh světa, všechny starosti, pochyby a chaosy se na malou chvíli zklidnily jako splašený býk pod letícím kovbojem.

Zbývá jen najít místo, kde bys mohl být chvíli sám. Nabízí se záchod nebo šatna. Jenže na záchodě to smrdí a v šatně většinou někdo je. Manažerka s pořadatelem, pozvaní kamarádi nebo lidi, který vůbec neznáš. Jednou zde spala i moje dcera, protože jsme neměli hlídání a musel jsem ji vzít s sebou na koncert. To bylo úplně zvláštní a skoro až dojemný, přijít z epicentra hluku do ticha, kde spí malé dítě.

Tentokrát jsem měl štěstí a byl jsem sám.

Zvedl jsem hlavu, koukl jsem do zrcadla, který viselo nad umyvadlem, a jako Kloboučník z Alenky v říši divů jsem řekl: „Jsem v cajku!“

Cejtil jsem to.

Právě jsem se nacházel v tom nejlepším momentu.

Kdybych měl kouzelné teleportní tlačítko, okamžitě bych se přesunul domů, osprchoval bych se a pak se šel projít spícím okrajem města a koukal nahoru na hvězdy. Přemýšlel bych o tom, jestli tam někdo úplně v jiným vesmíru je a třeba rozhoduje o tom, co bude s náma tady.

Pak se otevřely dveře a do šatny vtrhli parťáci z kapely. Všichni byli zpocení a popadali na sedací soupravu a další místa. Někdo hledal cigarety, někdo piva a někdo provokoval našeho zvukaře, kterej dorazil hned po nich. Slova se míchala s cigaretovým dýmem a pachem nás všech. Bylo to pryč.

Místo teleportu jsme začali stěhovat aparát a ostatní kapelní věci do výtahu a pak do dodávky. Někteří lidé pařili na baru, jiní odcházeli. Rozloučil jsem se se spokojeným pořadatelem a jeli jsme domů.

Motor duněl, pruhy pod podvozkem lítaly, nikdo nemluvil a všechno bylo v klidu.