Únor

Nemám rád únor. Je to pro mě ten nejhorší měsíc v roce. Jeho jediná přednost je, že je nejkratší. A to fakt považuju za hodně malou přednost. Každý rok to cítím stejně. Proč to tak mám?

Dojíždí zima, dochází energie, tma je ráno pořád ještě dlouho a večer začíná pořád ještě brzo. Zima se před smrtí zoufale snaží něčeho chytit a podrápat každýho, kdo jí nastaví shrbený záda nebo mozek.

První asociace se slovem únor, která mi naskočí, je obří nástěnka visící uprostřed tmavé chodby na základní škole. Je na ní velká černobílá fotka Lenina v beranici a nápis: „Nikdy nezapomeneme na odkaz Vítězného února!“ Je tam celej školní rok. Celej můj první stupeň. Vidím to pořád jasně v temných barvách. Chodíme tam se svačinou po starých dlaždičkách dokola jako minitrestanci a na té tmavé chodbě je pořád únor a je to jako nešťastná časová smyčka, ve které rotují ještě nic nechápající děti. Jiný měsíc si komunisti k nástupu k moci nemohli vybrat.

Po mnoha letech, když jsem se na svou základní školu vrátil s kapelou Mixle v piksle, kterou jsme vytvořili speciálně pro menší děti, jsem se na tu chodbu šel nenápadně podívat. Vítězný únor už tam nebyl, ale já ho tam pořád viděl. Bylo mi divně. Z mýho mozku už ho asi nikdo nesundá. U ohně v pohádce O dvanácti měsíčkách sedí únor v beranici Vladimira Iljiče.

Letošní verze nejhoršího měsíce nezačala úplně špatně. Po dvou covidových letech jsme měli klubový koncert. Hráli jsme v Litomyšli. Klub Kotelna existuje stejně dlouho jako naše parta. Hráli jsme zde mnohokrát. Koncert byl přes tento fakt zcela neuvěřitelný a výjimečný. Přišla spousta lidí a my jsme hráli dobře. Když jsme slezli z pódia po třetím přídavku, náš kytarista Mejla řekl: „Už jsem úplně zapomněl, jak je to skvělý.“ Všichni jsme to zapomněli.

Byl jsem šťastnej a spokojenej.

Řekl jsem si, že si to první pivo v roce dám, až si sbalím aparát. Ale nedal, odkládal jsem to už celý den před tím a nakonec jsem neměl pivo ani ve vracející se dodávce, když jsme míjeli poslední benzinku před naším městem. Ráno jsem se probudil a bylo mi nádherně. Šel jsem se psem do lesa. Zcela nečekaně svítilo slunce a bílé břízy chápavě svítily v šeru.

„Ten únor není zas tak špatnej, co, Selino,“ řekl jsem venčenému zvířeti a ono se na mě podívalo zvláštním pohledem, jako by tušilo, co přijde.

Za pár dní přišel obrovský vítr, kterej půlku bříz polámal. Babička spadla a nakonec ji odvezli s vnitřním krvácením do nemocnice. Vítr se vracel celej týden a hučel do komína, že to ještě není všechno.

Nebylo.

Vítěznej únor se zle zachechtal a Putin vtrhnul na Ukrajinu. Dosedl k plápolajícímu ohni mezi zbylých jedenáct měsíčků a řekl: „Teď jsem tady místo Vládi a Josifa já.“

Jedno je ale jasný.

Tu berli nemůže a hlavně nesmí držet věčně.