Hudebniny zmizely

Projížděl jsem městem a vzpomněl si, že potřebuju nový struny na akustiku. Jednou za čas je musím vyměnit. Důvody jsou dva. Buď jedna struna rupne, nebo je ve vzduchu jenom hrozba toho, že by se to mohlo stát, teda aspoň mi to říká můj instinkt. A když rupne jedna, je jasný, že budou následovat další. A tak vždy měním rovnou celý balení.

Na jednu výměnu na akustice připadá asi tak deset výměn na elektrice. Tohle ovšem platilo v předcovidové době. Nyní hraju o dost víc na akustiku, protože to doma líp zní, a elektrická kytara úpí v koutě. Samozřejmě po ní taky sem tam sáhnu, ale chybí koncertní tlak a chybí koncertní pot. Pot, sliny a kapénky, to je teď celková hrozba – a vůbec ne pro struny.

A jsme u toho.

Naprostý šok jsem prožil ve chvíli, kdy jsem zaparkoval před svou oblíbenou prodejnou s hudebními nástroji. Vylezl jsem z auta a obchod nikde. Prostě tam nebyl. Nejdřív jsem si pomyslel, že jsem asi ve své tradiční roztržitosti zajel s autem o něco dál, ale z této teorie mě na místě vyvedla stabilní přítomnost toho, co tam bylo vždycky. Stejné domy, stejné vchodové dveře, stejný stojan na kola, stejné sousední obchody a stejné praskliny na chodníku. Všechno bylo na svém místě. Bylo jasný, že jsem tam, kde jsem měl být.

Zadíval jsem se ještě jednou pozorněji na povědomou výlohu. Byla to fakt výloha mého obchodu s hudebními nástroji, kam jsem léta letoucí chodil nakupovat, kde jsem vždycky pokecal s majitelem a byl jsem veden v kategorii pravidelný zákazník. Majitel byl sympaťák, vždycky mi dobře poradil a časem jsme probírali i jiný věci.

Tohle období definitivně skončilo, protože bylo zcela jasný, že se tento stabilní maják v mém životě zhroutil. Obchod prostě zanikl, zkrachoval a zmizel. To ale nebylo všechno. Zvedl jsem zrak a přečetl jsem si zbrusu nový poutač. Na mé tváři se objevila směs ještě většího šoku a odporu přecházejícího do naprostého zhnusení. Pro jistotu jsem si to přečetl několikrát, a ještě jsem se pro jistotu pořádně štípnul.

Stálo tam: ODBĚROVÉ MÍSTO – PCR TESTY – ZE SLIN ZDARMA. Cedule se mi výsměšně šklebila do obličeje. Jsem tady, kámo, a hodlám tu bejt dlouho.

Místo trsátek, strun a kytar čekaly na svý zákazníky testy, roušky a respirátory.

„Děláš si prdel?“ zařval jsem a několik lidí se na ulici překvapeně otočilo.

Byla to situace jako z filmu Volný pád. Ale ustál jsem to. Zasmál jsem se a fotku jsem rozeslal kamarádům z kapely s tím, že by to mohl být obal naší nový desky. Jel jsem domů. Cestou jsem minul svůj oblíbený hudební klub. Na plotě visela plachta s nápisem: K pronájmu.

Večer v televizi opět seděli v rouškách pan Kubek s panem Flegrem a bylo jasný, že to jsou teď lídři kapel, které vydaly svá přelomová alba. Šel jsem do svého kutlochu a velice opatrně jsem pohladil struny na kytaře.