Sešli jsme se online

Začalo to docela nadějně. Manažerka nám napsala do skupiny na WhatsA­ppu, že potřebuje domluvit online schůzi, na níž probereme, jak to bude s naší novou deskou, kterou bychom rádi na jaře vydali.

Napsala nám to asi šestkrát. Pak se naštvala, protože jí skoro nikdo neodpověděl, ale nakonec jsme aspoň domluvili termín.

Každý už bydlíme úplně jinde, takže osobní setkání mimo koncert je složité, v našem případě spíš absolutně nerealizovatelné. A na koncertě se zase nedomluví nic.

V období koronakrizí a lock­downu nám online setkání trochu fungovala. Vypozoroval jsem, že zhruba každé třetí je celkem konstruktivní. Na druhou stranu po jedné takové schůzi odešel náš basák a při té úplně první začala mluvit naše manažerka a vypotřebovala celý časový limit. Další kapitolou byly útoky dětí, které se zavřené doma s rodiči nudily. Nebo se někomu nedařilo celou dobu přihlásit, a tak pořád volal někomu, kdo už přihlášenej byl, a ostatní sledovali, jak ten přihlášenej řeší s tím nepřihlášeným, jak se přihlásit. Pak už nikdo neměl energii vnímat nic dalšího a setkání skončilo. Ale občas to šlo, bylo to vtipný a zpestřovalo to život v karanténě.

A ještě jednu věc jsem zjistil: Co se nevyřeší během prvních třiceti minut, zůstane nevyřešeno dál.

Na to jsme dojeli i tentokrát. Start byl dobrej. Shodli jsme se, kdy vydáme desku. Potom někdo navrhl, že by se mohly vylepšit stránky kapely. Jsou funkční, ale na druhou stranu tam některý věci úplně nešlapou a některý působí velice zastaralým dojmem. Následovala zhruba dvacetiminutová přestřelka zastánců upgrejdu s příznivcem současného stavu. Připomínalo mi to zákopy bitvy uprostřed první světové války.

Skončilo to podobně: obě strany se vyčerpaly a nikdo nevyhrál. Následovala otázka, kde v Praze odehrajeme velkej koncert v roce 2022. Jako největší problém se ukázalo, že v jednom z navrhovaných prostor není kuřárna. Obhájce kuřárny připomínal obsluhu kulometu v zákopové válce. Když všechny postřílel, vznesl prosbu, zda bychom mohli společně zahrát v klubu jeho kámoše, se kterým chodí pařit. Do kulometného hnízda jako odpověď přiletěl granát. Co asi tak jinýho to hnízdo mohlo čekat, že?

Půlhodina byla úspěšně za námi a šlo se do finále. Jeden z nás vznesl zcela zbytečně dotaz, zda budeme příští rok opakovat něco, na čem jsme se dávno domluvili, že to dělat nebudem. Když mu někdo jiný řekl, proč to řeší, když jsme se dávno dohodli, že ne, zjevně se urazil. Nad zákopy proletělo letadlo a svrhlo do nich bombu.

Koukal jsem do jednotlivých oken online schůze. V jednom už nikdo nebyl, v dalším jsem spatřil obličej popíjející mlčky jednoho panáka slivovice za druhým. V dolním obdélníčku jeden z nás mlčky měnil vtipná pozadí a na kraji monitoru řekla otrávená hlava: „Tak to by asi dneska stačilo, ne?“

A bylo po schůzi.