Kruh

Na jaře v dávných časech jsem chodíval do našeho klubu Žlutý pes na koncerty ve flanelový košili. Do levý kapsy jsem si dával cigarety a do pravý papírek s obrázkem Večerníčka. To byla záloha na půllitr. Peněženku jsem nosil v přední kapse džín, aby mi nevypadla v kotli, nebo jsem ji ani neměl a platil jsem propocenou, sežmoulanou bankovkou nebo zamokřenou mincí. Domů jsem s prázdnejma kapsama jezdil na kole. Díky tomu jsem si mohl dát pivo navíc, protože jsem nemusel platit za noční autobus. Bez světla a přilby, obalen naprostou nesmrtelností a vlající rozepnutou košilí jsem se hnal městem, který bylo moje.

V hlavě mi rotovaly příběhy. Některý jsem za vteřinu zapomněl, některý z nich jsou na našich deskách a některý jsou pořád v hlavě a čekají, až na ně přijde řada. Do klubu se mnou chodila spousta dalších lidí. S některými se potkávám dodnes. Ze základní části většinou o něco více semletého obličeje poznám, že jsme se vídali právě tam, na legendární základně Žlutého psa.

Je to trochu jako v seriálu Odložené případy, kdy se vracíte ke starým případům z minulosti, které se nikdy neobjasnily. Hehe.

A víte, co je vtipný? Začínáme se zdravit, i když tenkrát tam jsme se nezdravili, protože jsme byli součástí jiných partiček.

Jedna naše píseň se jmenuje Diskokaktus. Vyskytuje se v ní lehce potrhlá rodina v čele s tátou, kterej chodí ve flanelový košili místo do klubu už jen na ryby. Text mě napadl před lety, když jsem jezdil s dcerkou v kočárku po sídlišti a viděl jsem tu košili pověšenou na balkoně. Byla to pro mě na desce Detaily jasná hitovka a myslím si, že i text je dobrej. Jenže i přes všechny kladný dispozice pak ta píseň vypadla z playlistu. Proč? Protože jsme natočili další desky a hlavně jsme nezkoušeli. Když byla chuť vrátit ji zpátky do hry, nebyla odvaha ji zahrát, protože to nikdo pořádně neuměl.

Přišla změna. Nebo spíš přišel novej basák, Kryštof.

„Ten Diskokaktus je skvělej. Proč to nehrajete?“

Jednoduchá otázka je nejlepší cesta ke změně.

A tak jsme Diskokaktus i další ztracené případy znova nazkoušeli. Bylo to skvělý. To, co se jevilo několik let jako nerozlousknutelný problém, vyřešilo pár zkoušek. Ještě ke všemu mi moje žena řekla, ať vyrobíme do merchandise flanelky s naším logem. Jednu jsem si vzal na sebe při posledním online koncertu. Valivej basovej riff hnal píseň Diskokaktus dopředu a já cejtil záblesk. Bylo to pár skvělých vteřin ve stroji času tam někde tenkrát.

Vystoupit jsem teda ze stroje času do minulosti nemohl, protože kdybych to udělal, třeba bych něco rozšlápnul a změnil tím vlákno času a vrátil bych se do úplně jiného světa. Po návratu by to bylo jako v povídce Raye Bradburyho Burácení hromu.

Ale motýlek přežil, žádného jsem nezašlápnul.

A všechny košile se prodaly za dva dny. Cejtím, že se něco děje.