Lumír

Úplně první koncert, na kterým jsem byl v rockovém klubu, pořádal Lumír. Byl to koncert kapely Mňága a Žďorp a byl skvělej. Bylo vyprodáno. Mňága měla námořnické oblečky. Lidi stáli na stolech. Čerstvá svoboda voněla ve vzduchu. Byl to silnej moment v mým životě.

První koncert, na kterým jsem vystoupil před lidma s kapelou, v níž jsem hrál před fixou, pořádal Lumír. Jmenovali jsme se K.R.K. a předskakovali jsme partě jménem Lamači zápěstí. Měl jsem strašnou trému, ale nakonec jsem ji překonal a vylezl jsem na pódium. Byl to jasnej iniciační moment v mým životě.

I první koncert Vypsané fiXy pořádal Lumír. Bylo to na klubovém festivalu Waynestock a my hráli děsivě a vůbec se nám to nepovedlo. Když jsme skončili, chtěl jsem to vzdát. Ale zbytek fixy mě ukecal na baru, za kterým stál Lumír, abych to nedělal. Byl to zlomovej moment v mým životě.

24. března Lumír umřel. Dlouhodobá těžká nemoc, kterou, jak se zdálo, v jednu chvíli málem porazil, ho nakonec přemohla.

Koukal jsem se doma z okna a bylo mi smutno. Cejtil jsem se mizerně. Něco nenávratně zmizelo.

V hlavě mi lítaly vzpomínky.

Jak jsem vždycky přišel do Psa a on stál na vstupu a pokaždý jsme dali dlouhou řeč. Jak náš kytarista dělal za barem a podle toho to taky vypadalo. Jak Lumír křtil naši desku a hodil vinyl do lidí. Plachtil daleko, protože Lumír měl sílu z veslování a jezdil na dračích lodích. Jak jsme v jeho klubu měli zkušebnu. Jak jsme tam jednou na Silvestra udělali beachparty. Klub jsme zavezli pískem, vyrobili jsme papírový palmy, který jsme nastříkali svítícíma barvama, a pomocí fukarů jsme klub vytopili tak, že tam spousta lidí mohla chodit v plavkách.

Lumír stál na svým tradičním místě, smál se, byl spokojenej, a pokaždý, když dohrála kapela, zařval: „Joooooooooo!“ Bylo to vždycky slyšet přes celej klub a my jsme se tomu smáli a dělali jsme to taky.

V tom hlasu byla cejtit jeho energie, nadšení a síla pro to, co dělal. Takové lidi potřebuje každý město, a kde nejsou, stojí to za prd.

Bylo toho spousta.

Pak se rozezvonil telefon. Byla to jeho žena a ptala se, jestli zahrajeme na Lumírově pohřbu.

Byl to krásnej sluneční den. Seděli jsme před kremákem. Přišli všichni. Navzdory šílený době. Všichni, co chodili na akce, který pořádal už v dobách hluboký totality. Všude byly máničky v barevným oblečení, tak jak si to přál. Ze smuteční síně zabouřili Led Zeppelin a my jsme začali hrát.

Pak jsme jeli do zkušebny a povídali jsme si.

„Ty jo, dvakrát jsem měl pocit, že jsem ho tam zahlédnul,“ řekl náš bubeník a já měl úplně stejnej pocit.

Aby taky ne, když tu akci pořádal. Navždy zůstane v našich srdcích.

Děkujeme za vše, Lumíre!

RIP LUMÍR SOKOL