Tenkrát proti osudu

Obří množství sněhu se sneslo z oblohy – a nakonec hodilo pocity týkající se nejbližší budoucnosti naší party do přece jen přijatelnější barvy.

Vločky mě přiměly přemýšlet, zda jsme někdy v kapele prožili podobně špatné období. Právě kvůli sněhu jsem si na jedno takové vzpomněl. Předesílám – nedá se to moc srovnávat s dneškem a minulý čas všechno prohání úsměvným filtrem.

Co se teda stalo?

V roce 2004 napadla spousta sněhu. Byla neděle a my jsme točili ve vymrzlým kulturáku v Českým Brodě klip na píseň Štěstí Jimi Dixona. Náš basák na sněhu uklouzl, spadl a odjel s oteklým loktem do nemocnice. Další den měla začít dlouho plánovaná koncertní šňůra se slavnou polskou kapelou Hey. Oni s námi u nás a my pak u nich s nimi. Hey byli v té době v Polsku stejně slavní jako Kabát nebo Lucie tady. Průlom visel ve vzduchu.

Přijel jsem večer domů z natáčení, lehl jsem si a okamžitě jsem usnul. Probudila mě rána a drnčení okenní tabulky. Byla to sněhová koule, kterou hodil vedle bydlící kamarád Mára.

Stál dole na chodníku a říká: „Mejn má zlomenou ruku. Nemůžou se ti dovolat.“

Druhej den měl být vyprodanej koncert v Praze.

Nemohli jsme to zrušit. Hey už v Praze byli.

A tak jsme hráli první koncert bez basy. Půjčil jsem si od Divokýho Billa drahou akustickou kytaru, aby to alespoň nějaký basy mělo. V šatně jsem do ní nechtěně kopnul a ona se rozlomila. Půjčili jsme si španělku od Hey a odehráli jsme to.

Na další koncert už naskočil náhradník na basu Aleš, kterej se party naučil přes noc. Nabrali jsme ho v Pardubicích na nádraží a jeli jsme do Hradce Králové. Těsně před cílem se naše dodávka zadřela. Dotáhli nás tam na laně. Odehráli jsme to.

Na třetí koncert v Táboře nikdo nepřišel. Zpěvačka Hey, kterou miniaturní množství lidí absolutně odzívalo, brečela v šatně. My jsme koukali v předsálí z okna a říkali jsme: „Hele, támhle ještě tři lidi jdou…“

Odehráli jsme to.

Následující koncert v Brně už byl zase vyprodanej, ale bohužel jsem dostal příšernou chřipku. Takovou tu chřipku, kterou chytneš párkrát za život a máš pocit, že nic horšího není. Díky Modafenu jsem to nějak dal, a pak místo toho, abych zalezl do postele, jsem se bohužel zdržel na baru. Ráno jsem zjistil, že chřipka nezmizela. Zmizel můj hlas.

Pátej koncert jsme hráli sami v zapadákově uprostřed ničeho a moje hlasivky přestaly fungovat.

Ale odehráli jsme to a jeli jsme 450 kilometrů domů náhradní dodávkou, která netopila.

Seděl jsem u okna a byl jsem na hranici kolapsu.

Myslíte, že mně to teď vadí?

Bylo to skvělý!

Takže dost možná, vlastně skoro jistě se za pár let zachechtám i tomu, čemu se teď nesměju.

Je lepší vzdorovat nepřízni osudu čelem než zadkem.