O záludnostech strun

Struny na kytaře jsou důležitý a musí se občas vyměnit. Někdo je mění po každém koncertě, někdo preferuje delší časový úsek a někdo je mění, až když prasknou.

Mám to tak, že je měním po odehrání čtyř až šesti koncertů. Proměnná spočívá v tom, zda jde o kluby, nebo festivaly. V klubech struny vydrží méně, hraje se v nich déle a hlavně je tam větší vedro, takže se víc potím. Pot je nepřítel. Po koncertě jsem úplně vyřízenej a skoro vždycky zapomenu kytaru otřít, takže pot zaschne a společně s neviditelným prachem ukousne ze strun větší kus čerstvosti.

Naproti tomu na festivalech se hraje o polovinu kratší set než v klubech a téměř vždycky probíhají venku. Člověk se potí méně a struny vydrží déle. I tak ale po sedmi festivalech rapidně vzrůstá možnost, že struna nečekaně rupne při hraní.

A to fakt nechceš.

Jen si to představte. Hraju. Všechno funguje, zvuk na pódiu je perfektní a lidi řáděj jako pominutý. A najednou pod pravou rukou cítím ten pocit. Ruplo to. Ještě ve skrytu duše doufám, že skloním hlavu a bude to v cajku. To se totiž párkrát stalo. Existuje tak zvané falešné „fantomové“ prasknutí, ale na devadesát sedm procent je to jasná diagnóza. A taky neskutečnej opruz, protože nezbývá nic jiného než vypadnout z pódia a hlavně z pracně vybudovaného propojení mezi tebou a lidma.

Musíš ji jít vyměnit.

Kde je futrál na kytaru? Proč v něm nejsou náhradní struny? Žebrání u kytaristy Mejly. On má jízlivý komentář: „Dvacet let říkám, že bychom měli mít technika!“ To se mu samozřejmě vrátí během dalšího koncertu, kdy žebrá on u mě, a ještě něco – on žebrá mnohem častěji. Ale taky je asi tak dvacetkrát rychlejší vyměňovač než já.

Mám teda v ruce náhradní struny – a co se děje dál?

Následuje zaseknutí prasklé struny v kytaře. Do toho začíná zbytek kapely jamovat. Překlad jejich podivnýho jamu je jasnej. Dělej! To samý říká energie z lidí pod pódiem. Rvaní nový struny do kytary. Slyšíš pochechtávání bubeníka – příznivce trapných chvilek. Nejde to.

Kurva!

Cejtíš se jako mechanik v osmdesátých letech ve formuli 1, kterýmu se zakutálela poslední matička. Po pěti minutách absolutního psycha naskakuješ zpět do rozjetýho vlaku. A ten vlak se rozjíždí víc. Rozjíždí se, ehm… rozlaďuje se ta nová struna, takže musíš po každý písni dolaďovat a zbytek koncertu je tam, kde se teď nachází celá hudební branže.

Tohle člověk zažívat nechce a díky dlouhodobýmu pozorování ví, kdy přišel čas. Takže doma struny v klidu přetáhnu, lehce ohraju a někdy mě při tom napadne i nová píseň.

„Co chceš k Vánocům, tati?“ ptá se mě dcera. Jde do dárků poprvé a je moc hezký a dojemný pozorovat, s jakou pečlivostí píše svůj seznam.

„Království za struny, lásko moje!“

Hezký Vánoce všem!