Zázrak v břiše

Zdravím všechny. Sedím doma a nahrávám. Když nenahrávám, třídím to, co jsem nahrál. Je toho už dost. Melodie lítají vzduchem a přichází čas na texty.

Co dá víc zabrat, text, nebo hudba? Moje odpověď je jasná.

Text je mnohem náročnější. Zdůrazňuju mnohem a zdůrazňuju taky to, že mluvím jen a jen za sebe. Doufám, že mě za můj názor nikdo nenapadne – ale úplně nepravděpodobný to není. Doba je teď taková.

Dovedu si jasně představit, jak by ta „kritika“ mohla vypadat.

„To seš teda úplnej blb. Víš, co to bylo složit riff do Smoke on the Water? Co asi udělalo ten vál?“

„Ty vole, Noel Gallagher z Oasis řek, že nejdůležitější je melodie a texty jsou jen výplň, kterou udělá na poslední chvíli. Běž se s textama vyprdět, ty popírači hudby!“

„Seš úplně mimo! Přeju vám, abyste se rozpadli. Chudobu a hlad na vás!“

Klid, borci. Dejte si sprchu, projděte se přírodou a objímejte stromy. Já vím, že nepůjdete. Lepší je přece sedět u klávesnice…

Kdyby se současná většinová energie z internetových, zejména „covidových“ diskusí dala nějakým způsobem nabírat a pak recyklovat v něco dobrýho, okamžitě vznikne vakcína s celoživotní imunitou na všechny nemoci světa a jedinej vedlejší účinek bude empatie a schopnost naslouchat.

Zkusím si představit, že už na mě působí, a píšu dál.

Máte pravdu! Riff z písně Smoke On The Water je samozřejmě geniální a nesmrtelný stejně jako melodie z prvních tří desek Oasis. A krátkodobej půst vůbec není špatnej, ale dlouhodobá chudoba nikomu určitě nepomůže. A to ještě zrovna v tuhle chvíli potřebuju prachy na rovnátka pro dcerku.

A ještě něco k tomu hladu bych tu měl. Když jsme v roce 2003 jeli nahrát desku Bestiálně štastní, opravdu jsme neměli prachy ani na jídlo. Přijeli jsme do ostravského studia Citron úplně švorc. Museli jsme si půjčit i na benzin.

Žili jsme takzvaně z ruky do huby, a to tak, že ruka byla často prázdná. Dokonce jsme tejden předtím dali plynový kamna ze zkušebny do zastavárny, aby bylo v banku alespoň něco.

Neprodaly se. Týden zkoušení v absolutní kose způsobil jen defekt hlasivek. Byl totiž leden. „Hele, nevadí. Dělaj tam ty velký snídaně, z toho se dá přežít celej den.“

Po příjezdu do studia jsme se dozvěděli, že snídaně už ve studiovém menu nejsou.

Po čtyřech dnech si producenti Petr Fiala s Petrem Slezákem všimli, že většina z nás je bílá nebo průsvitná jako Smoke on the Water.

V poledne přišli do společenský místnosti a řekli: „Zveme vás na oběd. Každej si dáte pořádnej steak.“

Dodnes si pamatuju, jak byl dobrej. Ten kus masa byl Wonderwall.

„Musíte jíst, když chcete prorazit,“ uchechtl se Petr Fiala, zamával na číšníka peněženkou a v jeho očích se mihotaly šibalské plamínky.

Zvedli jsme se a šli jsme zase nahrávat.