Tohle na festivalech nezažiješ

V posledních týdnech jsme odehráli několik koncertů na neuvěřitelných místech. Za což může koronavirus – ale nejvíc, úplně nejvíc za to může lidská dobrota okořeněná bizarní kreativitou.

Prvním koncertním místem byl jazz klub v Pardubicích. O tom, že jazzový klub tady ve městě existuje, jsem věděl, ale nikdy jsem v něm nebyl. Jenže v dnešní lehce chaotické době může dojít k prolínání čehokoliv, a to se stalo. „Znesvětili“ jsme tak naším hlukem jazzovou půdu a já děkuju majitelce Báře za možnost si zde zahrát. Lidi byli hladoví, my taktéž, a místo poprvé zažilo vášnivý tanec a řev fixího lidu. Štamgasti v klubu pili panáky na baru a užili si následnou afterparty.

Další den jsme jeli do zoo. Jo jo, čtete dobře. Manažerka tam byla s dcerou a dostala nabídku, aby se naše parta stala kmotrem velblouda. Lépe řečeno velbloudice. Přišlo nám to jen o trochu méně šílený než jazz klub, a tak jsme jeli. Zoo Chleby je menší, ale útulná zoologická zahrada. Postavili jsme aparát ze zkušebny, zahráli jsme a pokřtili velbloudí slečnu jménem Klenot Velbloudová. Klenot je hrdinka jedné naší písně – a teď je to i exotické zvíře.

To další přebíjí to předchozí. Jeli jsme do Rudolfina v Praze! Hráli jsme sice jednu píseň, ale hráli jsme ji dvacetkrát. Proč? Protože se točila scéna do cen Anděl, kde jsme se nějakým zázrakem dostali do finále. Magie prostoru byla neuvěřitelná. Na pečlivě seřazené vinné sklínky dopadal na opuštěných barech prach. Do všeobjímajícího ticha dopadl zvuk zkreslené kytary.

Jazz club, zoo, Rudolfinum – a co dál? Finále jako hrom!

Zahrádka u kultovního režiséra Bohdana Slámy. Zahrádka vlastně není jeho – tu má na starosti jeho žena Mirka. Bohdan a Mirka jsou naši kámoši, a tak je napadlo, že v těžký době uspořádaj náš koncert u nich doma v Bořicích. Odeslali nejmladšího syna Denise do Prahy, aby se mohl nerušeně připravovat na maturitu, pozvali kamarády ze všech koutů této země, vybrali peníze nejen od diváků, ale dokonce i od lidí, kteří přijet nemohli, ale chtěli nás podpořit, a laskaví dobrovolní hasiči postavili pódium.

Stage stála mezi záhonkama s kadeřávkem, mrkví, lichořeřišnicí, rajčaty a třapatkou nachovou a lidi seděli na přilehlé stráni. Bylo dusno a po modré obloze připlul bouřkový mrak. Chvíli intenzivně pršelo, chvíli svítilo slunce a takhle se to několikrát prostřídalo. Světlo bylo intenzivní, vzduch byl parný a těžký. Po obličeji mi cestovaly kapky potu a spojovaly se s kapkami deště, a stejně tak se během června náš svět prolnul s úplně jinými světy. Nešlo o nic velkého ani převratného, ale i tak to byla jiná, neprochozená cesta. Po koncertě jsem strčil hlavu pod zavlažovací kohoutek, vypil litr vody a sledoval jsem nahatýho bubeníka, jak leze se svejma dětma do jezírka. Vítr šuměl v korunách stromů a z jednoho z nich vylétl rozjařený jedinec na zavěšené létající hrazdě.

Tohle na velkejch festivalech nezažiješ.