Pojedeme spolu

Poslal jsem ji parťákům z kapely a jim se líbila. Nutkání posunovat nápad a příběh dál mě neopouštělo. Zavolal jsem v Pardubicích do jednoho menšího studia a tam jsem následně přijel s bubeníkem Pítrsem, kterej jako poslední z kapely žije ve stejné lokaci.

Nahráli jsme bubny, kytaru a zpěv. Tohle všechno jsme poslali do jižních Čech našemu basákovi. Mejn má doma malý dřevěný domeček pro děti. Zalezl do něj s akustickou basou – jinou zrovna u sebe neměl – a takhle nahrál svůj part.

To samé učinil kytarista Mejla v Praze. „Moc prostoru jsi mi tam nenechal,“ hudral, ale nakonec vymyslel, co tam chybělo.

Žijeme na mnoha místech, ale dokázali jsme dát píseň dohromady. Bude to novej vzorec našeho fungování? Pítrs se hned po vzniku písně odstěhoval z Pardubic do vesnice Vápenný Podol, a tak to vypadá, že k tomu všechno definitivně směřuje.

Celej nahranej materiál jsme poslali Ondrovi Ježkovi do studia Jámor. Ondřej probral náš kompost, prostříhal se džunglí našich nápadů a smíchal ze všech ingrediencí finální koktejl. Byl jsem nadšenej. Jezdil jsem poloprázdným městem a pouštěl jsem si to.

Píseň spatřila světlo našeho, nyní lehce zdeformovaného světa. Spouštěcí důvod, proč možná vznikla, nastal o pár dní dřív. Hráli jsme v Praze pro auta. Lépe řečeno pro lidi v nich.

Už jen představa, že se to stane, byla natolik bizarní, že jsme s sebou na koncert vzali filmaře Tomáše Bláhu, kterej tam natočil spoustu záběrů. Z nich dal později dohromady klip, když jsem mu poslal tu čerstvou písničku – ale zpátky k autokoncertu.

Hrajeme, lidi seděj zavřený v autech a jsou nadšený. Ale jejich nadšení přebíjí ještě absolutně viditelná touha vylézt, tančit a zpívat v prostoru, kterej není ohraničený plechem vozu, ale zvukem linoucím se z beden. Prostě se chtěj dostat na zvukový ohniště nějak připomínající naši podstatu z pravěku. Bubínek, rytmus a společenství.

Na konci května přišla rozvolňovací naděje. Naše manažerka vzala telefon a domluvila koncerty na úplně nových místech. Místo koncertu na Rock for People tam třeba máme Vápenný Podol. Ano, to je to místo, kde teď bydlí náš bubeník s dalšími třemi sty lidmi.

„Je to trochu metadon tour, ale díky bohu za ni,“ říkám si s nadějí a klepu na nejbližší dřevo.

Přiznám se, že už jsem nepočítal s tím, že bychom do konce srpna vyjeli. Jistýho není nic. Ale naděje, že zase pojedeme spolu, tu je.

Tak se mimochodem jmenuje i ta nová věc.

Zadejte do vyhledávače „vypsaná fixa pojedeme spolu“, poslechněte si to a podívejte se, jestli se třeba úplnou náhodou někde nemůžeme potkat.

Protože už můžeme.