Online koncert a naděje

„Tak to mi pomohlo,“ ulevil si náš bubeník po prvním nedělním online koncertu v období koronaizolace, který jsme odehráli v jeho práci v sestavě španělka – bicí.

Chtěli jsme lidem udělat radost, celou akci jsme přenášeli přes můj telefon a po celou dobu hraní jsme nevěděli, jestli se třeba nevypnul nebo nespadla wi-fi; nebo jestli se nestalo cokoliv dalšího, co by nás dopředu nenapadlo, že se stane. Taky mi mohla rupnout struna, a to by byl úplný konec, protože náhradní jsem neměl a už je nešlo nikde sehnat.

Brali jsme to, jak to je.

Navzdory obavám a stresu jsme myslím hráli celkem dobře. Některý písně dostaly úplně novej rozměr. Chyby sem tam přišly, ale nebyly fatální, spíše úsměvné. Předpokládal jsem, že dáme maximálně dvacet pět minut, ale nakonec jsme hráli přes hodinu. Akorát bylo po každý písni zvláštní ticho. To bylo divný. Možná tady takový zbude po nás, až jednou viry opravdu zvítězí.

Postupem času jsem ticho a divnou koncertní situaci přestal řešit a dostal jsem se do toho. Do toho, co potřebuju, aby to bylo dobrý.

Během koncertu jsem se díval na stativ s mobilem a představoval jsem si všechny ty lidi, jak seděj doma, čerstvě vyhozený ze svých vzorců, a věděl jsem, že patřím mezi ně. Maskování našeho křehkého světa spadlo a odhalilo skutečnou pravdu. My lidi nejsme zas tak velký borci a šéfové, jak si myslíme. Hlavou mi projely všechny možný scénáře mýho budoucího života, a pak se najednou přestaly objevovat.

Dohráli jsme a já se cítil dobře!

„Taky mi to pomohlo!“

A pomohlo to nejen mně. Pomohlo to evidentně všem, kteří přenos sledovali ze svých obývacích pokojů, kuchyní, ložnic i koupelen. A ti všichni, kteří stejně jako já počítali podobné nebo jiné ztráty a vymýšleli ještě horší budoucí scénáře, nyní psali skvělý komentáře, z nichž si jeden hrábl hodně vysoko.

„Pogoval jsem v obýváku, a pak jsem propocený triko hned šoupnul do pračky.“

Řehtal jsem se nahlas a jel jsem v klidu domů. Daleko to nebylo.

V neděli pozdě večer pak vyhlásili celostátní karanténu.

A já byl najednou v klidu. To hraní mi pomohlo opravdu hodně. Cejtil jsem příval obří energie. To jsem přesně potřeboval.

Přestal jsem bejt naštvanej a plnej strachu ze situace, kterou jsem nečekal. Cejtil jsem se jako borec, kterej odpálil baseballovej míček fakt dobře – a teď za ním s odhodlaným výrazem kouká, jestli to bude homerun, nebo se tam objeví nějakej borec ze zadního pole a chytne ho do rukavice.

Ale i když se to stane, a je to dost pravděpodobný, ten pocit z toho odpalu – v mým případě z dobrýho hraní – mi už nikdo nemůže vzít a já vím, že to jde. Ačkoliv se třeba ne vždy daří, určitě půjdu na pálku znova.

Dokud dýchám (přes roušku), doufám.

Pevná naděje je moje jediná a největší zbraň.