Tlačit káru

„Šťastný nový rok!“ křičely tenkými, zvonečkovými hlásky smějící se děti, které se na Silvestra těsně po půlnoci řítily naší ulicí na prastarý káře. Křičely to pořád dokola a jezdily tam a zase zpátky. Byly v euforii, že vydržely až do finále. Tohle nakažlivý nadšení z toho, že se pohybujou v časový zóně, kdy obvykle z devadesáti devíti procent musej spát, bylo mnohem silnější než sebelepší drink.

Na chodníku stáli jejich přiopilí rodiče a střídali se společně s většíma dětma v tlačení. Do toho všeho bouchaly tisíce rachejtlí a vystreslí psi se doma klepali strachem.

Držel jsem v ruce neotevřenej šampus, kterej jsem chtěl otevřít, ale neudělal jsem to, protože všichni ostatní už svoje lahve otevřeli, a bylo by to nošení dřeva do šampusovýho lesa.

„Už to nepij,“ řekla mi moje žena.

Ve chvíli, kdy se dětská posádka dopravního prostředku prohnala kolem nás a zakřičela své heslo, vyletěl špunt z lahve sám. Rozesmáli jsme se a přidali se k dětem.

„Šťastný nový rok!“

Objali jsme se.

Druhej den ráno, když jsem v kocovině zametal se sousedem ve stejným stavu bordel z prskavek a petard, uvědomil jsem si poselství celý situace.

Musíme tlačit káru dál. Nic jinýho nám nezbejvá.

Pak jsem to ještě vylepšil. „Čím víc nadšení, tím líp se tlačí.“

Cejtil jsem ale taky, že jsem rád, že už to prosincový šílenství skončilo.

Starší kluci, kteří nám pomáhali uklízet, si nenápadně ukrývali zbytky nevybuchlý pyrotechniky. Vzpomněl jsem si, jak jsme cpali travex – nyní už nevyráběnej pesticid s chlorečnanem sodným – do víček od rumu. Pak jsi zespoda zapálil malou díru a sledoval jsi, jak to nekontrolovatelně letí kamkoliv. A to „nekontrolovaně kamkoliv“ na tom bylo nejlepší.

Akorát jsme tehdy neříkali omg, ale ty vago.

Kárka jede pořád dál.

Začátek ledna přinesl trochu mrazu, ticho a klid a přehodil výhybku konečně do normálních kolejí.

Naše kapela má tradiční lednovou pauzu.

Minulej rok byl jeden z našich nejlepších. Nahráli jsme dobrou desku a oslavili jsme narozeniny. Všichni jsme se shodli, že líp to dopadnout asi nemohlo. Všude bylo vyprodáno nebo sem tam jenom narváno. Bylo to neuvěřitelné a jsme za to nesmírně vděční.

Celý příběh minulého roku vyvrcholil na posledních dvou koncertech. Vyprodané Forum Karlín dorovnal vozejčkář Ondra na úplně závěrečném koncertu v Paláci Akropolis: lidi ho totiž při poslední písni zvedli a donesli ho přes celej sál až k nám na pódium. Bylo to jako naše píseň Iluze, kde se zpívá: „Pověsíme na svý rty Iluzi a pak se za ní budeme dívat.“ Tady ale byly místo rtů ruce našich skvělejch fanoušků, po kterejch jako by dojel až k nám.

Měl úplně stejně blaženej výraz, jako měly ty děti v kárce na Silvestra.

Šťastný celý rok!