Melodie z „in the Sky“

Když vezmu do ruky kytaru a začnu na ni doma nebo kdekoliv jinde hrát, je to podobné, jako když rybář vezme prut, švihne s ním a nahodí návnadu na háčku do vody.

Moje ryby jsou melodie.

Skoro vždycky nějakou chytím. Ale dost často nemají míru, a proto je pouštím zpátky. To ale není ten nejhorší případ.

Jestli si myslíte, že nejhorší případ je ten, když nechytím nic, tak se mýlíte.

Nejhorší situace je ta, když zaseknete kapitální úlovek, a on vám přetrhne vlasec. Uteče, zmizí, vytratí se z hlavy. Najednou tam není. Je tam jen prázdno.

Stalo se to už jistě mnohým a stalo se to mnohokrát. Viděl jsem tu situaci třeba ve filmu Tak daleko, tak blízko. Lou Reed sedí v hotelu, hraje na kytaru a ryba-riff či melodie už čeká na podběrák. Vypadá to, že Lou bude mít opravdu perfektní den.

Najednou někdo zaklepe na dveře a vyruší ho dotazem. Pak ten někdo odejde. Lou Reed vezme znovu do ruky kytaru. A najednou neví nic. Nápad je fuč.

Lou se jen tak koukne a řekne: „Ty jo, jak to bylo?“

Když položíš tuhle otázku, už nikdy nepřijde odpověď. Nebo vlastně přijde a obsahuje dvě slova. „Už nevím.“ Nebo „Už nevím“ a sprostý slovo, který je mezi už a nevím.

Ale nejseš naštvanej zas tak moc. Jenom si povzdechneš. Víš, že to mohl bejt opravdu úlovek snů, že se prut fakt ohýbal opravdu pořádně… Ale taky jsi ho vlastně pořádně neviděl, nebo spíš neslyšel…

Čím více o tom ale přemýšlím, přijde mi, že je to vlastně obráceně a že si melodie spíš vybírají nás. Vznášejí se někde ve vesmíru, a pak se rozhodnou, ke komu se snesou dolů.

Pamatuju si na okamžik ze svýho dětství. Obývacím pokojem se nese začátek písně Lucy in the Sky with Diamonds. Ležím na koberci u gramofonu Tesla. Máma žehlí a pouští si k tomu Beatles. Do této chvíle jsem je nesnášel a prudil, že je nechci poslouchat.

Ale teď je to poprvé jinak.

Je to dotek jiné dimenze. Koukám na starý repráky a představuju si, že za tou chvějící se látkou je nesmírně lákavý svět, do kterýho se nechám teď hned dobrovolně opakovaně vcucnout a naučím se tam to, co umějí ti, kteří se tam dostali přede mnou.

Tak tam jsem a občas něco zabere.

Není to oceán, ve kterým plave žlutá ponorka, v níž strojník křičí, že má stejně jako včera perný den. To ne.

Ale kaprů na Vánoce je v tomhle rybníčku docela dost.