Muž na kraji tmy

Na silnici seděl chlap a hleděl do země. Stalo se to v noci – jako vždycky. Vraceli jsme se z Bratislavy. Ten chlap tam dřepěl a nehejbal se.

Světla naší dodávky ho objala a já jsem šlápl na brzdy. Byla hluboká noc. Všichni v našem dopravním prostředku spali a nacházeli se v různých pokroucených polohách. Intenzivní brzdění vymrštilo jejich těla dopředu a pak zase zpátky, takže se jejich pokroucené polohy změnily v jiné.

Připomínalo mi to film Počátek, ale byl to spíš film Hard Core Logo. Hard Core Logo je hodně dobrej film o punkový kanadský kapele, která jede tour po svý obrovský zemi a rozhodně není slavná jako Brian Adams. „Kanada se za Briana Adamse už dávno omluvila!“ říká se v South Parku… (Tahle minivložka je v podstatě jenom takovej lehce trapnej pokus o vtip. I v Čechách jsou teda kapely, za který bychom se měli omluvit celýmu světu, ale nemusíme, protože naštěstí o nich celej svět nikdy neuslyší.)

Ale zpátky k tomu, jak jsme zastavili kvůli chlapovi, kterýho jsem viděl na silnici.

„Co je?“ houkne někdo z kómatu a zase odpadá. Neříkám nic a jenom mžourám přes přední sklo.

Koukám na silnici a vidím, že je prázdná. Vysvětlení hledat nemusím.

Vím, že je to tady. Klasický příznak toho, že mám dost a mám si dát pauzu. Už jsem toho chlapa viděl mnohokrát. Nejdřív mě dost děsil. Teď už vím, že mě varuje.

Taky ho nevídám tak často jako dřív, protože už mnoho let řídí můj brácha. A to je taky naše velký štěstí. Ale ani můj brácha není Superman. Chodí normálně do práce a má dvě malý děti. Takže i když ho řízení baví, občas si musí dát pauzu.

Pak nastupujeme my a poctivě se střídáme. A to je zrovna případ tohoto okamžiku. Není to úplně jednoduché. Čtyři hodiny cesta tam po D1, tahání aparátu, dvouhodinovej koncert a nakládání ti daj zabrat.

Ve chvíli, kdy se na cestě zpátky objeví halucinační tmavá silueta, je třeba si uvědomit, že začínáš prohrávat.

Imaginární chlápek se řeší tak, že okamžitě zastavíš a pročistíš mozek pohybem a vzduchem. Většinou se někdo v dodávce smiluje nebo se spíš začne bát, probere se a začne si s tebou povídat. Někdy z toho jsou i docela pěkný debaty.

Mluvení se doplní nějakou předraženou kofeinotaurinovou břečkou na benzince a ty to v klidu dojedeš.

Jsou tady ale bonusy. Třicet kiláků před cílem přichází neproniknutelná mlha a ta přidává hodinu cesty navíc. O půl čtvrtý ráno jsme doma. Je pátek. A to je druhej bonus.

V sedm ráno mi do obličeje svítí dcera mobilem a řve jako bachař: „Tati, vstávej! Musíme do školy!“

Mžourám, vybaví se mi film o kanadský punkový kapele a řeknu jí: „Máš štěstí, že nejsme v Kanadě.“