Dozimetr z hudebnin na Islandu

Viděl jsem seriál Černobyl. Všichni o něm mluvili, tak jsem to dal. Teď tam bude jezdit ještě víc lidí a budou si dělat selfie s cizím neštěstím. Určitě to tak bude.

Ale stejně.

Na tenhle seriál o havárii jaderný elektrárny v roce 1986 by se měl podívat každej, kdo nezažil (i zažil, aby si to připomněl) komoušskou éru, a měl by se podle mě promítat ve školách.

A děti by se ptaly: „A proč ty lidi neodvezli hned a nikomu nic neřekli, paní učitelko?“

„Protože to tak bylo, děti.“

Soudruzi měli „kvalitní“ píár. Nepřítel byl definován. Dnes je to podobné. Jen místo projevů za ně píše borec statusy na Facebooku a za všechno může Kalousek. A stačí to. Třicet procent je doma. Hehe.

Protože jsem tu komoušskou éru ještě trochu zažil, útržkovitě si vzpomínám i na období Černobylu. Švédové naměřili radiaci, a tak se něco provalilo. Spolužáci na základce si dělali legraci a zpívali: „Černobyl nám spadnul, Černobyl nám spadnul.“

Bylo krásně, těšil jsem se na mistrovství světa ve fotbale v Mexiku a prázdniny už braly za kliku. Opravdový zprávy o tom, jakej to je průser, nikde. Všechno bylo ututlaný. V rámci branného cvičení jsme ale dál pobíhali s pytlíkama na nohách po lese, protože zlí Američani na nás mohli kdykoliv zaútočit. Byli jsme mimo. Nežili jsme sice v KLDR, ale stejně jsme věděli kulový. Ale lidem to částečně došlo, když do Kyjeva na start cyklistického Závodu míru přijeli jen zástupci jedenácti zemí, většinou z východního bloku…

Ale zpátky k seriálu a hlavně k hudbě, která ho doprovází. Je to opravdu mistrovské dílo islandské cellistky Hildur Guðnadóttir. Celé je to založeno na práci s různýma ruchama, které se absolutně propojují s obrazy. Lze zahrát radiaci? Lze. Apokalypsa, tíživost a bolavej smutek. Tohle všechno na tebe dopadne a filmová hudba vjem umocní. Funguje to neuvěřitelně a ty sleduješ, jak v Černobylu nefunguje nic a nedá se skoro nic dělat. Brána do pekla je otevřená, a když ji zavřou, vznikne zóna jak z filmu Andreje Tarkovského. Hudba k seriálu vychází i na soundtracku – doporučuju všem, ale nevím, jestli si ho vlastně chci pouštět.

Na konci seriálu si člověk uvědomí, že až teď po letech se konečně dozvídá, jak to bylo, a že necenzurovanej, objektivní a kvalitně natočenej film nebo seriál o něčem, co se stalo v historii, je velká věc. A uvědomíš si, jak moc je potřeba, aby taková díla vznikala. Bohužel se tak děje jenom někdy a poměrně pozdě, ale jinak to asi nejde.

A jestli je přeceňovanej?

Možná trošku jo. Vyrejvat žiletkou jeho jméno si na ruku v rámci obhajoby nebudu.

Další série snad nebude.

I když vlastně… pokud zadáš na YouTube Ventolín jede na Ukrajinu, tak už možná natočená je.