Nedaněná velice drahá jablka z Irska

V případu jde o hodně. Firma Apple by měla doplatit kvůli svým aktivitám v Irsku daně ve výši 13 miliard eur. Chybějící peníze ovšem neobjevili irští daňoví inspektoři, ale Evropská komise, respektive komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová.

Někdo říká, že jde o další útok bruselské chobotnice na svobodu podnikání a daňovou suverenitu států. Ale není to pravda. Evropská komise samozřejmě nemá právo rozhodovat o tom, že v některých zemích firmy platí nízkou daň – zodpovídá však za férovou hospodářskou soutěž. Jedním z jejích atributů je i to, že firmy nezískávají od státu nedovolenou pomoc, která narušuje podmínky na trhu. Tato pravomoc není nikterak nová. Změna je v tom, že dnešní formy nedovolené podpory již nejsou dotace či úvěry, ale třeba právě „odpouštění“ daní. A přesně tohle se podle úřadu komisařky Vestagerové (zřejmě jedné z nejkvalitnějších členek Junckerovy komise) v případu Applu stalo.

Irská daňová správa se již v roce 1991 s firmou Apple dohodla (takzvaným tax ruling) na daňovém uspořádání, které minimalizovalo zdanění jejích příjmů. Apple využíval speciální strukturu, do níž po dohodě s irskými daňaři převáděl zisky. Šlo o dvě její společnosti, Apple Sales International a Apple Operations Europe. Do nich směřovaly obrovské zisky firmy z prodejů v jiných zemích EU (někdy mimo ni). Konkrétní příklad: Když Evropan v Berlíně kupuje iPad, nekupuje ho od německého Applu Retail (který také existuje), ale od irské pobočky Applu.

Tyto irské firmy, kam se peníze přesouvaly, přitom byly „prázdnými společnostmi“ bez zaměstnanců a managementu a jejich jedinou aktivitou byla telefonická, pár desítek minut trvající jednání šéfů. Systém rozdělení zisků tak neodpovídal ekonomické realitě, neboť firma bez reálné aktivity nemůže mít zisk z prodeje zboží. A Apple přesně toto činil; použil podivné ustanovení irského práva (již neplatného), které umožnilo založit firmu, která „nikde nesídlí“, a tudíž „nikde nedaní“. A navýšil tak objem peněz, které firma drží nezdaněné mimo centrálu firmy v USA, kde by je čekala daň 35 procent.

Evropská komise naznačuje, že o část daně se mohou ucházet další evropské státy, neboť do Irska směřuje prodej Applu z jejich trhu. Kolik by pak Irům ze 13 miliard zbylo, není jasné; nějaký doplatek mohou nárokovat také Američané. Nejen proto se po delší diskusi irská vláda proti rozhodnutí odvolala. Podobné daňové uspořádání totiž stojí za řadou investic i daňových příjmů Irska. Pomohly kdysi chudé zemi zbohatnout. Pokud budou muset Irové daně, které slíbili nevybrat, od firem zpětně nárokovat, důvěryhodnost jejich systému utrpí.

Je to však riziková strategie. Mnoho Irů není spokojeno s tím, že platí vysoké daně, zatímco velké firmy nikoli, a nakonec ani nemají pocit, že by z bohatství země dosažené takovými daňovými výhodami měli dostatečné výhody. Tamní politici proto zjevně nyní řeší dilema –zda se přít s Evropskou komisí (že nepřijatelně zasahuje do irské suverenity), nebo v tichosti opustit svou dlouholetou daňovou politiku.

Případ má mnoho aspektů, určitě však ukazuje, že snahy o zlepšení pravidel pro firemní daně vybrané v Evropě nejsou nesmyslem. Peníze záměrně nevybrané z firemní daně musí do rozpočtu dodat jiní poplatníci – někdy by navíc tyto peníze měly zamířit do rozpočtů jiných zemí. A pokud by členové Unie schválili reformy, které už jsou na stole, takové případy už by se nemohly opakovat.