Teta Maruška je taky tvoje maminka

Štěpánka a Michal se vzali, když jim bylo sedmadvacet. Že chtějí mít brzy dítě, věděli už před svatbou. První těhotenství skončilo potratem v prvním trimestru, nebyl však důvod k obavám, dopadne tak zhruba každé desáté těhotenství.

Po druhém potratu už Štěpánka absolvovala různá vyšetření. „Do třiatřiceti jsme byli ve škatulce ‚mladí rovná se zdraví‘,“ vypráví. „Pak nám lékaři doporučili umělé oplodnění.“ Štěpánce odebrali vajíčka a v laboratoři je oplodnili Michalovými spermiemi. Embrya zamrazili, aby byla připravena pro IVF, tedy umělé oplodnění. Jenže za dva měsíce se zjistilo, že Štěpánce neroste děložní sliznice, do které se embryo zavádí. V lázních se stav trochu zlepšil, otěhotnět se ale nedařilo.

Umělé oplodnění absolvovali třikrát. „Vše nasvědčovalo tomu, že průšvih je tak velký, že se otěhotnění nepovede přirozenou ani umělou cestou,“ říká Michal. Lékař tedy manželům doporučil vyhledat náhradní matku, která by jejich embryo odnosila.

•••

Náhradní matky v Česku jsou, jen se o tom veřejně příliš nemluví. Zde přinášíme příběhy dvou z nich: protože jde o citlivou záležitost pohybující se v šedé zóně tuzemského práva, jména aktérů z prvních dvou citovaných rodin jsme na přání vystupujících změnili, u další náhradní matky neuvádíme její příjmení.

•••

Štěpánka a Michal slýchali na klinice o možnosti využít náhradní matku již několik let. Zvažovali to, na internetu se však dozvěděli, že taková „služba“ může vyjít i na milion korun. „Tolik peněz jsme neměli, a i kdybychom tu částku dali dohromady, hledat cizí ženu a platit jí tímhle způsobem nám připomínalo obchod s dětmi, tak jsme se do toho nehrnuli,“ říkají manželé.