Prrr, huj, pomalu!

Uhýbám z cesty černému koni, který poslouchá na slovo. Ta řeč je trochu lidská a trochu zvířecí. „Prr, huj, pomalu. Nebojte, kůň na člověka nešlápne,“ ujišťuje mě jeho majitel Karel Teplý. Kůň se jmenuje Míša, jsou mu čtyři roky a v lesích na Vysočině tahá klády zhruba rok.

O pár metrů dál pracuje syn pana Karla Michal s devítiletým grošákem Ferdou. Narodil se tmavý, ale srst se mu zbarvuje do běla. „Říká se jim šimlové,“ upřesňuje Michal. Je to jediné plemeno, které během života mění barvu. „Doma máme staršího, dvanáctiletého, ten už je bílý jako sníh.“

Sleduju je při práci. Oko z řetězu omotají kolem kmene pokáceného stromu a zapřáhnou koně. Zvíře utáhne osminu až pětinu své váhy – a může vážit i tunu. Kůň kládu přesune na místo, kam už se dostane traktor s vyvážecím vlekem. S ním jezdí druhý syn pana Karla, Karel mladší.

„Dříve se místo vyvážecích vleků a souprav používal traktor s navijákem, ty stromy mohly být i v celku, ale tahaly se třeba třináct metrů,“ vysvětluje mi šéf zdejších lesníků Jan Sovák. „A když se proplétáte mezi stromy s tak dlouhým kmenem, tak je odřete nebo zlomíte.“

ČISTÁ CHLADNÁ KREV

Karel Teplý starší stahuje dřevo s koňmi v lesích na Vysočině už čtyřiatřicet let. Chodil na zemědělskou školu, pak byl řidičem v plemenářském podniku, ale jeho tatínek pracoval celý život s koňmi v lese. A když šel do důchodu, rozhodl se Karel pokračovat v rodinném řemeslu. „Táta mě varoval, ať se rozmyslím, že volant je volant, ale vztah ke koním zvítězil,“ usmívá se. Jeho synové tak už představují v rodině třetí generaci, která se téhle práci věnuje.