Ať mír dál zůstává… Tváře listopadu 1989 opět na balkonu Melantrichu

Byl sychravý podzimní den, v Praze panovala napjatá atmosféra. Kalendář ukazoval pondělí 20. listopadu 1989; v pátek sedmnáctého příslušníci komunistické policie rozehnali na Národní třídě brutálním způsobem studentskou demonstraci. A právě to pondělí zasáhla, obrazně řečeno, do dění poprvé budova Melantrichu na Václavském náměstí. Budova, která se v následujících dnech stala jedním z klíčových míst a symbolů pádu komunistické diktatury.

V Melantrichu sídlila redakce deníku Svobodné slovo, jeho pondělní vydání čtenáři na mnoha místech vykoupili hned ráno. V tomto listu, v tiskovém orgánu Československé strany socialistické, menšího povoleného politického uskupení, totiž ten den vyšlo prohlášení odsuzující policejní zásah proti studentskému průvodu. Přestože stanovisko redakce a vedení strany vypadá na dnešní poměry krotce – vyzývalo mimo jiné k dialogu a zásadní změně politického klimatu –, vytištěné v oficiálním deníku působilo v tehdejší době jako předzvěst toho, že se děje něco opravdu vážného.

Ať žije slovo!

V hlavním městě Československa to začalo vřít prakticky hned po zmíněném tvrdém policejním zásahu v pátek 17. listopadu večer. Zmlácení studenti DAMU se setkali už v noci z pátku na sobotu, odpoledne pak student Martin Mejstřík vyhlásil na Václavském náměstí stávku vysokých škol. V neděli v pražském Činoherním klubu vzniklo Občanské fórum coby široké hnutí požadující změny režimu a propuštění vězňů svědomí. Stávku vyhlásila také divadla.

Teprve v pondělí ráno se kritika tvrdého policejního zásahu dostala k lidem prostřednictvím povoleného média, jakým bylo zmíněné Svobodné slovo. „O pátečním dění napsala už do sobotního vydání redaktorka Radka Kvačková, večerní služba k jejímu článku však doplnila část zprávy ČTK o tom, že akci ‚zneužily nepřátelské živly a pořádkové jednotky byly nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku‘,“ uvádí Karel Sedláček v publikaci Balkón, fenomén listopadu 1989. „Pondělní noviny už ale byly bomba,“ doplňuje tehdejší redaktor Svobodného slova. „Do té doby o všem referovali jen v Hlasu Ameriky, BBC a rádiu Svobodná Evropa.“

Poměry v deníku Svobodné slovo už nějakou dobu naznačovaly, že se časy mění. Jeho šéfové v Československé straně socialistické byli samozřejmě loajální ke komunistickému režimu, koncem osmdesátých let však redakci dávali určitý prostor k svobodnějšímu psaní – o deset let dříve něco nemyslitelného. V novinách pracovala řada lidí s vyhraněným postojem k režimu a s kontakty na disidenty, v korektorně seděli chartisté, pod cizím jménem publikovali i někteří zakázaní autoři. Právě tento stav se stal předpokladem „revolučního vydání“ z 20. listopadu.