Štěstí mi vzala voda

Příběhy dělníků v docích na předměstí bangladéšské Dháky jsou si podobné. Pořád dokola slyšíte: „Jsem z vesnice, voda mi při záplavách zničila majetek. Přišel jsem o bydlení, o dobytek, ztrátou půdy o pole – nebylo jak vydělat peníze. Musel jsem opustit domov a jít do města.“

Za rodinou se odsud dostanou jednou za rok, když si mohou vzít týden neplaceného volna. Jiní si rodiny rovnou vzali s sebou, manželky obvykle pracují v nedalekých cihelnách nebo koželužnách. Loděnice je jedno z mála míst, kde ženy pracovat nesmějí; děti však pomáhají. Anebo se potloukají po okolí, protože rodina nemá peníze na náklady spojené se školní docházkou.

Dělníci berou v průměru za den 350 taka (bangladéšské měny, pro kterou se používá zkratka BDT), tedy v přepočtu zhruba 100 českých korun. Většinu dávají rodinám nebo utratí za živobytí v Dháce. Ve městě žijí v přístřešcích z hlíny, slámy, a zbytků cihel, výdělek jim stačí na rýži, zeleninu, někdy i maso.

Přelidněná Dháka už nemá pro migranty z venkova moc místa. Ve slumech žije polovina obyvatel, ve městě není kanalizace, na některých místech ani elektřina. „V Dháce je na ulici tolik lidí, že se tam vůbec nedá pohybovat. Cestovali jsme rikšou, a stejně jsme pořád stáli v zácpě. Buď jsme jeli brzy ráno, nebo jsme pár kilometrů popojížděli tři hodiny,“ vzpomíná Filip Jandourek.

Dháka je přitom také městem kontrastů. Fotografové popisují, že v ní žijí i lidé, kteří naopak nevědí, co s penězi. „V Bangladéši je není za co utratit a na cestování nemají čas. A tak pošlou děti studovat do Anglie, občas si zaletí do Thajska a jinak aspoň třeba létají vrtulníkem do práce nebo mají obrovská auta a nesmyslně velké domy, takové paláce,“ říká Filip.

Loď na dalších třicet let