Krize uprchlické krize

Vezměme jednoho žadatele o azyl v Německu, nějakého zcela průměrného muže – a dejme mu třeba jméno Remza. A tento Remza by nyní mohl říci – „vedete proti mně kampaň“. A oprostíme-li se od emocí a obrazů, měl by Remza pravdu.

Nejde mi teď o úmyslné překrucování faktů. Nemám na mysli například fakt, že mnohá média, v Německu i jinde, dávala do jedné řady s islamismem i útok v Mnichově v druhé půli července: přitom jej spáchal osmnáctiletý německý občan, jehož rodiče přišli z Íránu, mladík s psychickými potížemi, který podle poznatků policistů svůj íránský původ vyzdvihoval – ve shodě s ideologií nacistů – coby „árijský“ a střílel do mladých přistěhovalců.

Mluvím o kampani neplánované, nezamýšlené a nechtěné. Vycházející přímo z podstaty žurnalistiky – ze snahy informovat o věcech zajímavých, výjimečných, nestandardních, nových, měnících současnost. Tyto atributy obsahuje každý incident, každý násilný čin, který se týká uprchlíků. A naopak je, alespoň podle převládajícího cítění, neobsahují třeba příběhy, že ten či onen žadatel o azyl dělá pokroky v němčině a sousedé ho mají rádi. Obraz jakéhokoli uprchlíka se tak stává obrazem negativním – a odnáší to i onen uprchlík Remza, i když vůbec nic špatného nedělá.

V jednom pytli

Činy tří přistěhovalců (a jednoho potomka přistěhovalců) rozrušily v druhé půli července Německo (a celou Evropu): navíc přišly za situace, kdy v sousední Francii proběhly dva islamistické útoky, jeden z nich, ten v Nice, si vyžádal přes osmdesát mrtvých.

Kolik pozornosti by si však stejné události, jaké proběhly v Německu, získaly, kdyby je provedl Němec? Nebo zástupce jiné skupiny lidí, na kterou není zaměřen mediální hledáček?