Kam s holuby? Přece do holubníku!

Stalo se to začátkem října roku 1918 při bitvě v Argonnském lese. Uprostřed důležité bitvy první světové války byla Cher Ami poslední nadějí téměř dvou stovek amerických vojáků, kteří uvázli za nepřátelskou linií. Byli ostřelováni z obou stran. Jejich vlastní velitelství o nich nevědělo a nařídilo dělostřeleckou palbu. Cher Ami byla několikátá v řadě, kdo se pokusil vyrazit ze zákopů a dostat se k velení. Čtyřicet kilometrů urazila za pětadvacet minut. Jeden výstřel ji oslepil, další ji trefil do hrudi, a když dorazila do bezpečí, její noha visela jen na zbytku kůže. Dokázala však předat vzkaz: „Pro rány boží! Zastavte to!“ Cher Ami byla holubice. Tedy, jak se ukázalo o více než sto let později díky testům DNA, vlastně holub. Ten den zachránil 194 životů.

Zatímco tohoto opeřence odvezl zpět do USA osobně generál John J. Pershing, získal řadu ocenění a vstoupil do Síně slávy poštovních holubů, dnešní holuby už obvykle nectíme. Ne že by snad ztratili cokoli na svých schopnostech a vlastnostech. Stále jsou pozoruhodnými tvory, kteří dokážou letět i devadesát kilometrů v hodině a mají neuvěřitelný, lidem stále ještě ne zcela objasněný orientační smysl. Jenže jich je jaksi hodně a jejich počet stále stoupá.

„Při sčítání v letech 1985–1987 žilo v Česku zhruba 0,8–1 milion párů holubů, tedy na dva miliony ptáků. Při sčítání v letech 2014–2017 se už jednalo o jeden až dva miliony párů, tedy zhruba čtyři miliony jedinců,“ říká Karel Šťastný, autor čtyř vydaných Atlasů hnízdního rozšíření ptáků a profesor České zemědělské univerzity.

I když jsou dnes holubi přítomní v každém městě, původními živočichy nejsou. „Jeho latinský název je Columba livia, tedy holub skalní, ale přidává se k tomu ,forma domestica‘, tedy holub domácí,“ upřesňuje Karel Šťastný s tím, že divoký holub skalní na našem území nikdy nežil a nežije. „Vyskytuje se na skalnatých pobřežích Skotska, Irska, přes Francii a Středomoří, na severu Afriky a dál na východě až po Indii,“ popisuje. K nám se dostal v blíže neurčené minulosti s člověkem, který si jej zhruba v pátém až šestém tisíciletí před naším letopočtem domestikoval. Všichni naši městští holubi jsou tak zdivočelí domácí holubi. Ve městech nacházejí dostatek potravy a také teplo.

Ještě jedna věc je na holubech matoucí. I když se šlechtí plemena bílá, černá, hnědá, bůhvíjaká, v okamžiku, kdy uniknou do městského prostředí a začnou žít volně, během několika generací se opět vrátí do své původní podoby – tedy vypadají jako jejich předek, holub skalní. „Ať jsou velcí, mají chocholky, ozdobné peří na nohou, jsou černí, hnědí, nebo zcela bílí. Postupně se z nich stane šedý holub s dvěma pruhy na křídlech,“ popisuje Karel Šťastný. Od svého předka se liší tím, že mají bílý kostřec, což je místo dole na zádech, kde začíná ocas.

Půl milionu na holubník