To, co je na světě jen moje

Také ve své druhé knize otevírá Lucie Faulerová komplikovaná témata. „Snažila jsem si ohmatat téma absurdity žití a nežití, proč tady bejt, jestli tady spíš nebejt a zda není ta pravá svoboda, že se můžeme dobrovolně vzdát svého života,“ popisuje dvaatřicetiletá spisovatelka. Marii, hlavní hrdinku, kterou fascinují sebevraždy a jíž se dějí divné nehody, měla v hlavě tři roky, po které se snažila propracovat její způsob myšlení a chování. Teprve pak začala psát. Výsledkem je oceňovaná Smrtholka, při které je těžké zůstat nad věcí a nerozplakat se. I když se občas musíte i smát.

Dokázala by napsat jen veselou knížku? „Myslím, že mě vždycky budou zajímat těžší témata. Chlámandu od začátku do konce tak asi ne, ale na druhou stranu se nechystám psát jen depresivní knížky. Je to o rovnováze,“ říká.

Nyní se svým přítelem, režisérem Martinem Krejčím, pracuje na filmovém scénáři, jehož téma zatím nechce prozradit. Třetí román se zatím nechystá, i když i na ten dojde. „Je to teď hodně ve fázi víru, kdy zachytávám různé nápady a myšlenky a dělám si z nich poznámky, abych nic nezapomněla,“ říká. Pokud ji však slyšíte o psaní mluvit, je vám jasné, že moc dlouho na knihu čekat nebudeme. „Psaní je naprostá svoboda, je to jen můj svět, moje pravidla. Celý ten proces, kdy se nakláním do nových, různých úhlů, ze kterých obhlížím tu věc, o které píšu, mě hrozně baví. Je to něco, co je na celém světě jen moje a nikdo mi to nemůže vzít.“