Říkala jsem si, že jsem nejhorší máma na světě

Před dvěma lety jsem na tomto místě psala o jednom z posledních tabu. O matkách, které necítí lásku. Ne stále a vždy. Ale v určitém období života. O matkách, které po narození potomka bojují s úzkostmi a depresemi tak hlubokými, že je napadají ty nejhorší myšlenky. O matkách, které se bojí někomu svěřit, protože si obvykle vyslechnou, že to „zvládla každá“ a ať „nejsou líné a vzpamatují se“.

Od té doby se změnilo hodně věcí. A vypadá to, že hodně věcí se také ještě změní a že snad i Česká republika v péči o tyto ženy přestane být na chvostu Evropy. I když to ještě dost předbíháme. Teď bych vám chtěla představit dvě ženy. Veroniku a Adélu. Veronice je osmadvacet let a má dnes už dvouletou dcerku Kristýnku, Adéle osmadvacet a doma má dva syny, šestiletého Kryštofa a dvouletého Vojtěcha.

Veronika:

Já si to představovala všechno jinak. Samozřejmě jsem věděla, že porod bude těžkej. Ale myslela jsem, že když to zvládnu, přijdu domů a všechno bude jak na růžovém obláčku. Prostě tak, jak to vypadá na Facebooku a Instagramu těch šťastných matek, v reklamách a ve filmech. Budu doma odpočívat, chodit na hřiště, jen tak mezi řečí upeču bábovku, uvařím tři chody, budu žehlit všechny ty krásné oblečky a samozřejmě hned začnu chodit do posilovny. Jako všechny ty herečky, o kterých čtete, že měsíc po porodu mají zase tělo dvacítky.

Všechno jsem chtěla mít skvělé. Tak jak se to přece má. A hned jsem na to také nastoupila, všechno zvládala. Manžel mě už odrazoval, říkal, ať se šetřím. Ale to bych přece nebyla dobrá manželka a matka.

Adéla: