Koně zachraňují motýly, motýli zachraňují koně

Z povzdálí je slyšet ržání divokého koně. Stopy na vyšlapané cestičce prozrazují, že tudy nedávno prošel zubr. Nedaleko odpočívá velké stádo zvířete, které nejvíce ze všeho připomíná vodního buvola. Utajeně, z křoví, nás sleduje šakal. Nad rozkvetlou loukou se sklání muž v tmavé bundě s velkou síťkou na motýly. Už by mě snad ani nepřekvapilo, kdyby se tady, ve středočeských Milovicích, ani ne čtyřicet kilometrů od Prahy, objevil Vinnetou.

Návštěva přírodní rezervace Česká krajina v bývalém vojenském prostoru ve středočeských Milovicích jako by byla výletem do jiné reality. Kus přírody na 230 hektarech dnes nespravují lidé. Divoké koně, pratury ani zubry nikdo nekrmí, neasistuje při porodech. Nehřebelcuje. Trávu nikdo nekosí, stromy nestříhá a neošetřuje před nálety hmyzu. A přesto zdejší koně vypadají, jako kdyby je někdo hřebelcoval třikrát denně, tak lesklou a na pohled hladkou mají srst. A zdejší rozkvetlé louky jako by byly výsledkem snažení zdatného zahradníka.

Zvířata si totiž tento kus země spravují sama.

„Kdyby se o něco takového pokoušel člověk, ať už kosením, nebo pastvou domácích zvířat, vyšlo by to velmi draho, a hlavně by se výsledky ani zdaleka neblížily tomu, jak to umějí velcí kopytníci,“ popisuje Dalibor Dostál, ředitel a zakladatel této přírodní rezervace. „Ti totiž vytvářejí něco, z čeho jsou nadšení biologové a co se nedaří napodobovat činností člověka, a sice takzvanou pestrou mozaiku. To znamená, že zvířata někde něco spasou, někde to nechají být, někde vyšlapou stezku, někde si udělají takzvané prachové koupaliště. A právě na té obnažené hlíně mají šanci se uchytit semena květin, která nejsou v porostu tak konkurenceschopná. Divocí koně spásají traviny a zubři zase spíše okusují keře, a brání tak agresivním druhům se rozšiřovat. Vytvářejí tím pestrost,“ vysvětluje.

Na první pohled se tu neděje vůbec nic. Je tu ticho a klid. Občas proběhne zajíc nebo koroptev. A přece se zde právě v tuto chvíli dějí zázraky: Jen zhruba deset metrů od nás porodila před malou chvílí samice zubra tele. Sama, bez pomoci. Stojí nad ním bez hnutí, tiše a výhružně sleduje, co se děje okolo, připravená je bránit. O kus dál olizuje klisna divokého koně původem z anglického Exmooru nerušeně prohlubeň v zemi, dává si přírodní minerály. Oddělila se na chvíli od stáda, které se pase o kilometr dál. Mezi křovisky testuje své nohy tele pratura, zpětně vyšlechtěného divokého skotu. Narodilo se možná včera a kymácí se nejistě, ale následuje svou matku. Dosud bylo schované v křoví, ukryté před predátory, a matka ho pravidelně chodila kojit. A jediným úkolem nás, lidí, kteří jsme se k čemukoliv z toho náhodou přichomýtli, je… rychle a potichu odejít.

Muž se síťkou